Na rozcestí...

9. září 2007 v 18:11 | Maysie |  Na rozcestí
Pozn: upraveno 7.10.2012

'Jamais en t´ inoubliable, qu´ me ll lui est arrivé, ce que ll lui est arrivé.'

'Nikdy na Tebe nezapomenu, ať se stalo, co se stalo...'
____________________________________________________________________________________________


V celém kouzelnickém světě je známo, že dvě koleje Bradavické školy se nesnášejí. Pokud to tedy není slabé slovo. Nebelvír a Zmijozel. Byli v nich však dva protiklady, které se přitahují, jako dva různé póly magnetu. Jen si to nehodlají připustit. Dalo by se to nazvat společenská sebevražda, ne-li vyhlášení války mezi dvěmi kolejemi. Také však mezi dvěmi studenty. Neobyčejně chytrou studentkou z Nebelvíru a studentem, který byl v druhém ročníku klamně považován za Zmijozelova dědice. Jistě už víme, že se jedná o Hermionu Grangerovou a Draca Malfoye. Neměli se v lásce a nijak se tím netajili. Možná někde hlouběji byl jiný cit, ale i kdyby to šlo, nemohli to dát najevo. Už tím důvodem, že ona byla nejlepší přítelkyní Harryho Pottera a on byl zmijozelák. Pro a proti..? Co s tím? Čas vše odvál pryč. Láska si vždycky najde malou skulinku, jak se dostat na povrch a najít si vhodné místo a čas. Tedy jedna komnata v sedmém patře v osm hodin večer. Z komnaty se vždy odcházelo až ráno. Nikdy se nikdo nic nedozvěděl. Bylo to jejich malé tajemství. Čas plynul a šestý, stejně tak jako sedmý ročník byl pryč. Šli dál. On však následoval svého otce a chtě-nechtě se přidal na stranu zla. Nevěděla o tom. Normálně se spolu scházeli, až jednoho dne jí nechal. Nevysvětlil jí proč. Prostě jí opustil. Jak zbabělé. Honilo se pohledné brunetce hlavou. Mohla mít tolik chlapců. A se svojí hlavou i skvělé místo. A ona? Věřila jemu. Tomu komu zasvětila poslední čtyři roky života. Tomu, kterému věřila.
Plynuli dny, týdny, které zakončili rok od té události. K té vzpomínce se pokoušela nevracet. Za to on to měl stále v hlavě. Občas jí vyhledal a aniž by si toho všimla, ji sledoval. Litoval toho, co udělal. Kdyby to šlo vrátit, neváhal by, ale nešlo to. Zabil by ho. Možná by to takhle bylo lehčí. Jak časem zjistil, jeho bývalá milovaná se stala uznávanou pracovnicí na ministerstvu kouzel. Tajně do ní byl zamilovaný Ron Weasley. Jejich bývalí spolužák. Hnusil se mu. Pod představou, že by byla s ním, na něj padaly mrákoty. Byla ještě krásnější než kdysi. Moc toho litoval, ale nedalo se s tím nic dělat.
Jednoho dne v neznámem sídle Pána zla… "Draco…! Můj věrný příteli," usmál se sám Temný pán a šel k jednomu ze svých smrtijedů.
"Pane..?" Složil mu poklonu a znovu se napřímil.
"Něco pro tebe mám... překvapení… dárek. Nazvi to, jak chceš," řekl nadšeně. Sice to nazval dárkem, ale byla to jakási zkouška, u které si potvrdí jeho věrnost. Věrnost pro Pána Zla byla vším. I kdyby měl zabít někoho známého. Kohokoli. Taková zkouška byla jedině smrt někoho jiného. Přemýšlel o koho by mohlo jít a dál kráčel kamsi do sklepení.
"Za chvíli uvidíš... mé překvapení," jako by mu četl myšlenky odpověděl na jeho otázku. Draco už raději na nic nemyslel. Kdyby náhodou použil nitrobranu. Už pár minut šli dlouhou chodbou v podzemních kopkách. Zastavili se před posledními dveřmi. Dveře hlasitě zavrzali. Nejdřív vešel Voldemort. V kopce byla tma a Draco nic neviděl. Ozvalo se zaklínadlo a dvě louče po stranách se rozhořely. Rozhlédl se kolem a spatřil ležící tělo v rohu. Podíval se na svého pána. Ten kývl a pokynul mu rukou. Šel blíže k ležícímu tělu, od kterého se ozývaly tiché náznaky pláče. Švihl hůlkou a rozsvítil další louč. Tělo neznámé dívky v sukni po kolena s letním tílkem. Nebylo by na tom nic divného. Bylo léto. Stále jí neviděl do tváře. Ještě jedno mávnutí. Tmavě hnědé vlasy točící se všemi směry se jí odhrnuli z obličeje. Poznal její obličej. Vytřeštil oči. Obličej byl posetý tržnými ranami různé velikosti.
To není pravda určitě ne…! Tahle myšlenka mu bleskla hlavou. Bohužel to byla pravda. Ležela tu před ním ona, ta kterou ztratil. A teď jí měl snad zabít? To ne. Nehodlal to připustit. Jeho myšlenky přerušila otázka Voldemorta. "Nač čekáš..? Dal jsem ti hračku... Proč tu tak stojíš a koukáš..? Nevíš snad, co se od tebe očekávám?!"
"Promiňte Pane, ale já nemůžu..."
"Proč ne? Je to obyčejná mudlovská šmejdka!"
"Já… přesvědčím ji, aby se přidala na naší stranu," žadonil. Nemohl jí přece zabít. Nechtěl.
"I kdybych svolil, předpokládám, že po dnešním dni nebude chtít," pronesl stroze a začal se zabývat svou vybledlou pletí.
"Po dnešním dni? Co se stalo..?" Pán si odfrkl a odešel. Přiskočil k tělu.
"Zabij mě. Prosím!!!" Žadonila se zavřenýma očima.
"Zlato… nemluv tak… už to bude dobré..." Vzal jí do náruče a nesl jí do své stejně temné komnaty, jako byli všechny tady. Pootevřela oči a podívala se na svého zachránce.
"Ty..?!"
"Nekoukej na mě tak," položil jí do postele s černým povlečením.
"Proč mě nezabiješ..? To po tobě chtěl! Na stranu zla mě nepřetáhneš..!" vzdorovala.
"Nemluv tak! Proč jsem tě asi nezabil..?! Protože… protože tě miluju!" Po těch slovech strnula.
"Proč jsi mě opustil? To jsi mě přestal milovat? A teď mě zase miluješ?! Víš, jak mi bylo?!"
"Nešlo to jinak! Musel jsem tě chránit, před ním! Přišel by na to!" omlouval svůj útěk.
"Neměl si se k němu přidávat! Au…!" Vřískla palčivou bolestí.
"Co ti je..? Co tě bolí.? Co se dnes stalo?" Hermioně pod touhle otázkou bodlo u srdce.
Co se stalo dnešní den… To, na co v životě nezapomene. Koukala do země. Ruce měla přiložené na břiše. Vzal její ruce do svých.
"Pověz mi, co se stalo. Můžeš mi věřit," věřila mu, jen nevěděla jestli má.
"Bolí to," vysmekla svou ruku z jeho a znova jí přiložila na břicho.
"Musíš mi říct, co se stalo!" Naléhal na ní. Kývla. Pomohl jí sednout si. Do půlky těla jí nechal přikrytou saténovou pokrývkou.
"Včera, když jsem odcházela z práce… unesli mě... skončila jsem v té kopce... bez hůlky… bez všeho... a... a pak…" začala plakat a položila si obličej do dlaní. Přitáhl si jí do své náruče a nechal vyplakat. Chvíli počkal.
"Co se stalo pak..?" Tázal se jí klidným hlasem. Střásla se. Chytla se pevně za rukáv jeho kápě jako by se snad bála, že někdo přijde. A odvleče jí pryč. Zopakoval svojí otázku.
"Pak… pak se to stalo..." řekla potichu.
"Co se stalo?" Naléhal na ní.
"Přišel… Smrtijed... nevím kdo… neviděla jsem mu do tváře a... a..." plakala dál. Došlo mu to.
"Ten prevít!" Křikl. Včera se mu Crabe zrovna vychloubal, jak od pána dostal šmejdku na hraní. "Vážně to udělal..?!" Křičel dál, nemohl tomu uvěřit. Kývla. Své ruce si omotala kolem hrudníku. Vypadala jako blázen. Vlastně jako zneužitá žena. Ohlížela se ke dveřím, bála se, že přijde znovu. Kdyby na ní někdo sáhl, cukla by sebou jako zvíře přivedené mezi lidi. Položil jí ze své náruče zpět na postel a přikryl jí. S vrznutím dveřmi odešel. Netrvalo dlouho a vrátil se. Mezitím usnula, byla slabá a potřebovala se prospat. Na polštáři byla známka po pláči.
Probudila se až večer. Seděl vedle ní a hladil po vlasech. "Měla bys něco sníst," poukázal na podnos s jídlem.
"Nemám hlad,"
"Jíst musíš," trval na svém. Přitáhl si tác k sobě. Hodlal jí třeba i krmit, aby něco z toho jídla do ní nasoukal. Po velmi namáhavém úsilí ji donutil sníst alespoň něco.
"Kam jsi odešel?" Zeptala se a přitulila se k němu.
"Vyřídit si to s ním," Objal jí a políbil na čelo, "už bude dobře. Nikdy ti už on ani nikdo jiný neublíží. To ti slibuju,"
"Tys... Tys ho zabil..?" zeptala se se strachem. Smrt by mu přála, ale nechtěla aby se z něj stal vrah, pokud už tomu tak není.
"Ne. Jen sem mu dal lekci. Už ví, co nesmí dělat," ušklíbl se.
Čas letěl a bylo zřejmě jasné, že Hermionu budou hledat. Všude visely letáky. Zúčastnil se i Denní Věštec. Její přátele to taky nenechávali jen tak. Nejvíc se do toho zapojil Harry. Měl, jak se říká, pár kontaktů a tudíž za pár týdnů nebylo těžké zjistit, kde se skrývá Lord Voldemort. Ještě chvíli trvalo, než sestavil tým, se kterými porazí Pána zla a zachrání svoji kamarádku a společně chytne všechny Smrtijedy.
Byl pátek. Pátek 13-tého. Nedalo se říct, pro koho měla štěstěna přednost. Snad pro dobro? Mají moment překvapení, takže by to bylo celkem logické. Ale co když o nich Voldemort ví? Je na jejich útok připraven? Je připraven ho odrazit? To se neví...
"Jdeme! Nesmíme ztratit ani minutu!" Křik hlas 19-ti letého brýlatého mladíka. Všichni se na hlasité PRÁSK! přemístili kousek od vísky zvané... vlastně ani jméno neměla. Byla to lidmi zapomenutá pustina na níž se rozprostíralo pár seschlých stromů a několik desítek téměř rozpadlých domů. Jeden byl jiný než ty ostatní. Byl celý tmavý, černý. Ostatní domy nebyli nijak odlišné. Snad jen tím, že pod záplavou temna se matně jímala jejich původní, místy veselá barva omítky. Bez váhání si to namířili k tmavému domu. Malý dům byl pouhá atrapa toho, co se skrývalo za dveřmi. Po otevření dveří se před nimi rozprostřela obrovská vstupní hala, mající jen jedny dveře. Obrovské černé dveře na druhém konci. Zastavili se ve vstupní hale. Rozdělili se na tři skupiny - Tonksová, Moody a Remus Lupin byla první skupina. Druhá skupina byla - Brumbál, McGonagalová a pan Weasley. Na konec třetí skupina byla Harry, Ron a Lenka s Nevillem.
Zatím co společenstvo zla nic netušilo, armáda dobra se dostala do jejich doupěte. Cestou do podzemních kopek, jak předpokládali, tak by tam měli najít Hermionu - doufali, že stále ještě živou - a spousty dalších vězňů. Pochytali pár smrtijedů. Časem prolezli všechny kopky, ale svou kamarádku nenašli.
Je už snad mrtvá? Ne…jen to ne prosím…
O jejich vniku se už dozvěděl i sám Pán tohoto doupěte. Počkal, až se sami dostanou k němu. Nebylo to moc dlouho. Do boje s Pánem a zbytkem Smrtijedů, co zbyli se pustili dvě skupiny. Ty první dvě. Zatímco Harry, Ron, Neville a Lenka se vydali hledat svojí kamarádku. Hermiona mezitím spala v jeho posteli. Draco seděl vedle v křesle a něco popíjel. Rozlítli se dveře. Prudce vstal.
"Co to?!" Rozhlídl se ke dveřím. Když zaslechl kroky spatřil dva smrtijedy, kteří zaměstnali Rona, Nevilla a i Lenku. Začala se postupně probouzet.
"Cos jí udělal?!"
"Nic, nestarej se Pottere," odsekl stroze a šel k Hermioně.
"Budu se starat! Jdi od ní!" Zaječel Harry a napřímil proti němu hůlku. Draco se ušklíbl.
"Skloň tu hůlku Pottere. Nic nechápeš," pohladil probouzející se dívku po vlasech.
"Chápu všechno a nesahej na ní! Expelliarmus!" Chlapec v černé kápi se odmrštil daleko od postele a přistál na stole plném všeho možného.
"Říkám ti přestaň! Nechápeš to!" Harryho trochu udivilo, že se ani nepokusil ho zneškodnit.
"Harry přestaň!" Vřískla Hermiona právě se dostávající do děje.
"Bude to v pořádku. Odvedu tě odsud. Jen se zbavím jeho," Harry uklidňoval Hermionu a stále mířil na Draca. Jak rád by Draco teď vzal hůlku a sprovodil ze světa toho nemožně tupého Pottera. Jenže nemohl. Hůlku mě na nočním stolku vedle postele.
"Harry, nechápeš to! Nech mě to vysvětlit!" snažila se zastavit počínání svého kamaráda.
"Není co vysvětlit. Co ti udělali, že mluvíš takhle?!" nechápal Harry a jejich počínáním byl zmatený.
"Pottere..." ozval se Draco a šel k dívce.
"Mlč! Stůj! Adava Kedevra!" Harry nezaváhal. Byl to osud Draca Malfoye.
"NÉ!" zakřičela brunetka.
Pozdě. Mrtvé tělo jednoho bývalého studenta Bradavic leželo na studené podlaze a už nebylo pomoci. Přiskočila k němu a plakala.
PROČ?! Už mohla být šťastná, ale ne…Něco se muselo zvrtnou…Proč sakra..? Štěstí bylo už tak blízko…A teď? Je na druhém břehu… Né!!
Přistoupil k ní s chtěl jí zvednout a navždy už odsud odvést, ale ona se mu prudce vysmekla.
"Nech mě! Proč Harry?!" Tázala se ho se slzami v očích.
"Ničilo tě to... Prosím pojď odsud!" snažil se ji znovu odtrhnout od mrtvého téla.
"Já ho milovala!!!" zakřičela. Nad jejími slovy strnul. Už nepromluvil. Milovala ho a teď už s ním nikdy nebude... Zkazil jí snad život? Nemohl to vědět...
Pán zla byl i se svými příslušníky poražen. Zničena byla i jedna velká láska. Nešlo to už vrátit. Čas to zpraví. Snad... Určitě se ještě potkají. Smrt je jen začátek...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Mongara Mongara | 14. prosince 2007 v 15:24 | Reagovat

Jako příběh je to skvělé :) Jen malinko nepřehledné - dávej si pozor na mezery mezi interpunkcí, žádné tam nemáš.

2 Maysie Maysie | 14. prosince 2007 v 21:48 | Reagovat

Já vím.. O to se neboj... Je to stará povídka a já jsem líná to opravovat.. Možná někdy =)

3 Kačenka Kačenka | E-mail | 8. března 2008 v 16:16 | Reagovat

tý jo.. další vele smutná..

4 luckily luckily | Web | 24. března 2008 v 18:46 | Reagovat

mooooooooooooc hezkéééé..... vážně se ti to povedlo..:))

5 Lady R. Lady R. | Web | 13. března 2009 v 21:53 | Reagovat

Tak ten konec jsem nečekala! Úžasnéé!!! Asi nemáš ráda štastné konce, že? ;)

6 Maysie Maysie | 22. března 2009 v 21:02 | Reagovat

Já? Až moc:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

picture from SUGARGIRL14´S DA and Google
layout by Nel-ly