11. února 2008 v 0:00 | Maysie
|
Takže mám tu 12 kapču! :o)
A teď k věnování =P
Věnuju zlatí Jenn, vím jsem hrozná =D Ale fakt ne a ne xD Takže všechno nejlepší k narozeninám a užij si je :o)
Enny, díky za to s NO a za tu komentovou povídku.. :o)
Andy, že ses mi vrátila =D
=*
___________________________________________________________
Jak už jsem říkala, vyběhla jsem na chodbu a mířila pryč, hodně daleko pryč. Běžela jsem několik chodeb pryč od nebelvírské věže. Teprve pak jsem si dovolila zastavit a konečně dovolit slzám vyjít na povrch. Ruce jsem si přiložila k ústům a zeslabovala tak zvuků linoucí se na povrch. Byla jsem v koncích, tohle mi ublížilo víc než jsem čekala. Teprve teď jsem si začala uvědomovat jaká byla moje slova a hlavně ta jeho… slova ve tvaru tisíce dýk, které se najednou rozletěly ke mně a moje city roztrhaly na milion kousků…
Procházela jsem kolem jedné prázdné zdi ani nevím v kolikátém patře. Jediné co jsem v tu chvíli měla na mysli bylo místo, kam bych se mohla zašít a schovat před zraky ostatních. Zdá se, že i má přání se někdy plní. Přímo vedle mě se začaly objevovat dveře. To musí být komnata nejvyšší potřeby… Blesklo mi hlavou. Ta jak o ní mluvil Black, ano… Black…
Opatrně jsme otevřela dveře a vplula dovnitř. Nejdřív jsem si rukou setřela kapky slané vody na svých tvářích a pak jsem si odhrnula vlasy z obličeje. Dveře jsem za sebou hned zavřela. Přede mnou se teď rozprostírala malá místnost, ne zas tak malá, ale ani né velká, ve které byla pohovka na sedění a rozžhnutý krb. Vděčně jsem se sesunula na pohovku a znovu jsem se dala do pláče.
Pořád to nedokážu pochopit, ano zase jdu opakovat to celé dokola. Proč? Protože teď nic jinýho v mý hlavě není. Nic, dočista nic! Řekněte mi, proč jsem mu dávala šanci? Proč to bylo tak krásný? Proč se vše muselo zkazit? Ano, já vím. Nic netrvá věčně, ale pár dnů? Mohlo to trvat dýl, aspoň trochu… Proč mě raději nemohl nechat on sám? Místo toho aniž by mi dal šanci a udělal to prostřednictvím April?! Proč zrovna s ní? Jestli mi chtěl maximálně ublížit, podařilo se. Vysvětlí mi sakra někdo proč je krása pomíjivá? Proč, jsem kvůli němu nechala Jesse? Na něj jsem se mohla spolehnout… neublížil by mi tak jako on… proč jsem ho nechala? Protože jsem milovala… odpověď je snadná… a řekla bych, že právě teď jsem tu sázku prohrála …
Jenže, kdo mi vrátí zpátky moje srdce?....
Nynějších několik dnů jsem nedělala nic jiného než, že jsem se všemu a všem ztranila. Respektive ráno jsem vstala a dobíhala na hodinu, pak jsem mířila na oběd, kde jsem vždy něco málo snědla. Identifikovat výraz něco málo, vám nebudu. Dokážete si to představit sami. A po obědě jsem se stáhla zpět do komnaty nejvyšší potřeby, ze které jsme do rána nevylezla. Ptáte se proč? Nebyla jsem připravená. Na co? Na to se přede všemi objevit a dělat, že je vše v pořádku. Nemohla jsem se objevit před holkama, před Blackem, před April…
Bojím se, že kdybych se tam objevila, vše by na mě znovu dolehlo a já se nedokázala chovat lhostejně. I když přiznávám. Z tohohle se dostanu asi za hodně dlouho. Co si myslíte, že tak asi celou tu dobu dělám v komnatě nejvyšší potřeby? Jestli si myslíte, že bulím a celé noci nespím, máte bod. Jenže nejde to tak věčně a i já si musím zajít pro věci do pokoje…
Po obědě jsme tam taky zamířila. Naštěstí společenka byla vylidněná. Vyšla jsem pomalu schody do pokoje. K mému překvapení tam byly holky. Přejela jsem je pohledem a zamířila ke své skříni, ze které jsem vytáhla věci co jsem potřebovala. Pak ještě nějaké drobnosti. Došli mi kapesníky…
"Ann, nechoď pryč," promluvila na mě Lily ve chvíli, kdy jsme se měla k odchodu. Otočila jsem se zpátky k ní.
"Promiň, ale s ní tu nebudu…" řekla jsem a hlavou jsem kývla na April.
"Neblázni, nemůžeš se-"
"Už jsem řekla Lily, je mi líto," řekla jsem zklamaně.
"Hodláš tohle praktikovat do konce roku?" zeptala se mě už krapet naštvaně. Neurčitě jsme pokrčila rameny a rozhlídla se po pokoji. Jak bych teď chtěla být s Lil sama. Jen s ní. Od toho dne co April s Blackem… Prostě bych jí u sebe teď moc potřebovala. Potřebovala bych jí obejmou a vysypat vše, vše jak to dokonale nezvládám, jak je toho na mě moc… a ona by mě utěšila. Jsem si jistá…
"To pochopíš až poznáš jaký to je, když tě zradí někdo blízkej," řekla jsem a všem bylo jasné kam tím mířím. "Někdo o kom sis celých šest let myslela, že je kamarádka," procedila jsem už s nezájmem.
"Je to tvoje chyba, ne moje," poprvé se ozvala April a já bych jí vážně byla vděčná, kdyby teď držela hubu. "TY sis ho nechala utéct, jako vodu mezi prsty," to měla být metafora?
"A tys po něm chňapla jako po čerstvým úlovku? Další trofeji?" vyjela jsem po ní podrážděně. Místo toho se na mě zašklebila a chtěla odejít. Jenže? Lily jí zastavila.
"Proč si to vůbec udělala?" zeptala se jí klidně.
"Proč ne? Hodíme se k sobě víc. A stejně by jí dřív nebo později nechal," řekla rozhodně a já jen nechápavě kroutila hlavou. Nad tou naivitou.
"Jsi naivní April," pronesla jsem ledově. "Nikdy nebude tvůj. Nebo si snad myslíš, že tebe nenechá?" upřímně, já se divím, že je ještě teď pořád s ní.
"Ann má pravdu," postavila se za mě Lily.
"Že se ty vůbec ozíváš," řekla černovláska znechuceně a podívala se na Lily.
"Co tím myslíš?" zeptala se Lily téměř ublíženě.
"Jen to, že máš vážně štěstí. Stačilo ještě pár dnů a Potter by byl můj." Pronesla s žárlivostí hraným nezájmem.
"Cože?!"
"Si hloupá! Ani nevíš jaký máš štěstí, že je tvůj."
"T-ty…" koktala Lily splašeně.
"Šetři slova," umlčela ji zase černovláska a vzpurně pohodila vlasy.
"Ne ty šetři slova!" vyjela jsem na ní už vskutku podrážděně. "Jsi naivní, jestli si myslíš, že ty budeš ta jediná kterou neodkopne! Nikdy nebude tvůj!" zopakovala jsem svou předešlou řeč. "Vypadni!" vřískla jsme na ní ještě a slečna odešla z pokoje. Sedla jsem si na postel a založila hlavu do dlaní. Teprve teď jsem si všimla, že tu není Marry. "Lily, já nemůžu… já už to nezvládám…"
"Annie, to bude dobrý..!" kolikrát mi už tahle slova řekla? No ne jednou…
Přisedla si ke mně a objala mě. Natočila jsem se k ní a její objetí jsem opětovala.
"Ne, to nejde… já na něj nemůžu přestat myslet… nemůžu si ho vyhnat z hlavy… nejde to…"
"Ty to zvládneš…"
"A co když nechci..?"
"Vím, že nechceš,"
"Lily, já chci zpátky svoje srdce…" šeptla jsem do ticha pokoje. Lily mi zajela rukou do vlasů a já se poprvé za poslední čtyři dny cítila líp…
V pokoji jsme byly ještě dlouho. Já si vylévala svoje city a po chvíli jsme obě pomlouvaly April. Ani jedna z nás nemohla pochopit, jak se z naší kamarádky mohla stát taková sebestředná mrcha. Holka, které záleží jen na sobě a ne na svém okolí. Jak může všem ubližovat? Do teď nemůžu pochopit proč řekla a udělala to co řekla Lily. Jak proti ní mohla použít Jamese? To nechápu. Možná ji trochu chápu, proč mi přebrala Blacka, ale tohle? NE!
Vlastně, nelze říct, že by mi ho přebrala. Pouze využila situace kterou jsme jí já sama předhodila až před nos. Ale já vážně nechtěla… využila toho a použila to proti mně. Ne, necítím k ní nenávist. Jen jí lituju. Nic víc nejde. Patří mezi ty naivní slepice. A když si myslí, myslí… myslela si, že jsem ho tenkrát chtěla pro sebe. V tu chvíli ne, nechtěla jsem. Ale pak ano. A ona mi ho sebrala. Myslím, že teď jsme vyrovnaný… jsme si 'kvit'.
"Lil, já se půjdu asi projít, potřebuju na čerstvej vzduch…" ozvala jsem se asi po dvou hodinách.
"Nemám jít s tebou?"
"Ne, děkuju. Mám takové tušení, že Jamie bude ve společence," usmála jsem se vážně po dlouhé době. "Aspoň ty buď šťastná a nenech si to štěstí proklouznout mezi prsty," odrecitovala jsem Aprilina slova. Lily kývla a já jí ještě jednou objala.
"Mám tě ráda Ann, vždycky když budeš potřebovat, jsem tu pro tebe,"
"Já vím Lily. Já tebe taky," řekla jsem a odtáhla se. "Jdeme?" Lily kývla hlavou a já se pomalu vydala ke dveřím. Sešly jsem do společenky. James tam vážně seděl. Co seděl, ležel. On se přímo rozvaloval. A bez Blacka. Nikdy mě nepřestane překvapovat.
Hned jak si nás všiml vstal a šel nám vstříc. My pozvolna došly až k němu. Přesněji řečeno, Lily do jeho náruče. Šťastně jsem se usmála, i když jen na chvíli. "Ahoj," špitla jsem.
"Ann, ahoj. Chtěl jsem ti říct, že to co řekl Sirius-" přerušila jsem ho. Nechci o něm slyšet…
"Jimmy, to je v pohodě. Nemusíš ho ospravedlňovat, nebo se za něj omlouvat," pousmála jsem se a James kývl. "Tak já jdu, mějte se vy dva," mávla jsem na ně a odešla ze společenky. Vlastně mě ani neudivilo, že tam Black nebyl. Je někde s April. Jak jinak. Smutně jsem svěsila hlavu a zamířila ven. Přesněji řečeno do lesa…
Dlouho jsem tam už nebyla a les je úžasný místo pro třídění myšlenek. Skvěla vám to vyprázdní mozek a to teď potřebuju…
Zašla jsem do lesa a kousek od jeho okraje jsem se proměnila. Protáhla jsem se. Poslední dobou jsem se moc nehýbala no… jako puma jsem se procházela po lese a přemýšlela. Vlastně proč přemýšlím? Vždyť já nemám o čem…
Po pár chvílích jsem došla na onen palouček. Musela jsem se při té vzpomínce usmát. Přece jenom, byly to krásný chvíle...
Lehla jsem si tam a pozorovala průhlednou vodu v malé studánce. Byla tak čistá a neposkvrněná. Připomínala mi náš první den tady. Vyplašení prvňáci, jak se ženou do velké síně a čekají až se ozve jejich jméno…
Je možný, že když se od něhoto na delší dobu distancujete, schází vám? Ještě víc? A chcete ho zpátky? I když vám ublížil..?
Moje vylévání srdce na téma Sirius Black, přerušilo až zakřupaní větví. Poplašeně jsem zvedla hlavu. Jak se říká mi o vlku…
Otočila jsem hlavu tím směrem a střetla se s pohledem Blacka. S utrápeným pohledem? Ne..! Tohle prostě není možný… nemá proč mít utrápený pohled. A nebo ano? Ne! On to takhle chtěl, to on mi ublížil!
Poplašeně jsem se zvedla a chtěla odejít. "Už i ty ode mě odcházíš?" zeptal se s náznakem sarkasmu. Nechápu ho. To on mi to neumožnil udělat jinak…
Chvíli jsem stála na místě a on si mezitím sedl kousek ode mě. Nakonec jsem si sedla zpět.
"Víš, všechno jsem zkazil," prolomil chvilkové ticho. No, dělám jako bych mu snad měla odpovědět či co… "Všechno," zopakoval a mě to donutilo se na něj podívat. "A za to minule se omlouvám, ujelo mi to. Remus má pravdu, určitě si jen zatoulaná puma, co?" natáhl ke mně ruku a já ucukla. Sklesle se usmál a ruku stáhl zpět.
"Je mi to tak líto…"
Co?
"Ublížil jsem někomu koho mám rád…"
Jo, tos teda ublížil..! Ani nevíš jak…
"Ale já nechtěj, neměl jsem to v plánu… nechtěl jsem…"
Na to si měl ale myslet dřív než jsi to udělal! Vztekle jsem zakňourala a vstala. Dřív než stačil nějak reagovat, odskákala jsem pryč. Pryč od něj…
Pěkná kapitola! moc se mi líbila jne je mi těch dvu moc líto. Sice nechápu proč to Sirius udělal ale asi je mu to líto takže by to měl zkusit nějak napravit. No uvidíme jak to bude dále už s emoc těším na pokráčko!