8. února 2008 v 23:11 | Maysie
|
Tak, konečně taky kapča sem k povídce...
No vím, že jí moc lidí nečte, ale je na přání Nikky, takže je defakto pro ní.. :o) Jinak, komenty by potěšili, že..xD
Jinak kapči k téhle povídce jsou krátké, jak už jste si všimli.. =P
Takže se nemusím znovu omlouvat :D
________________________________________________________________________________________________
Dopis opětně vytáhla z obálky a tu pohodila na postel. Začetla se do dopisu a po chvíli se jí v očích začaly objevovat plamínky roztěkaného ohně. Narcissa k ní vzhlédla utrápeným pohledem. Jí samou to trápilo, ale jak už jsem řekla - vše pro rodinu.
"To-to není možné!" zaúpěla Trix a podívala se zlostně na sestru.
"Sama ten dopis čteš," řekla nesměle.
"Matka by nic takového neudělala!" věděla, že by udělala, jen doufala, že ona bude ta, koho provdá za Malfoyovic syna. Proč Cissa?! Proč ne já?! Proč?!
"Bello, já-" snažila se cokoli říct, ale byla přerušena.
"Jak dlouho o tom víš?!" vyjela na ní neoprávněně. Ona za to přeci namohla.
"Ten dopis přišel včera, ale jak píše v dopise, Lucius o tom ví už měsíc," řekla na svou obranu. V duchu přemýšlela, za jakého prevíta ji matka hodlá provdat. Ví o jejich budoucí svatbě a stejně se scházel s její sestrou. Nejspíš pro to, že s ní ještě nemohl, kvůli věku.
"Ale, ne! Nemohl to vědět!" křičela Trix.
"Bello, ví o tom!" Ujistila ji blondýnka pevně.
"Ale.. ale, on se mnou tu celou dobu spí… a... chová s jakoby nic... já..." lapala po dechu. Byla podvedená a naštvaná. Obličej se jí zkřivil zlostí.
"Je mi to líto... víš, že netoužím po tom si ho vzít!" bránila se drobná blondýnka dál.
"Ten prevít, ten hajzl!" křikla na pokoj šestých ročníků a rozběhla se ke schodům. Svou sestru nechala strnule stát v pokoji. Cestou si z očí otřela slzy, které způsobila ta náhlá zpráva. Dělá ze sebe husu a úplně zbytečně!
Stále tomu nemohla uvěřit, celou tu dobu s ní spí, jakoby se nechumelilo. Prevít..! Vběhla do společenky a pohledem ho hledala. Ani ne za vteřinu jí ve zraku spočinuly jeho blonďaté vlasy, které na zeleno-stříbrném podkladu přímo zářily. Seděl u krbu v doprovodu svých dvou kumpánu, Crabea a Goyla. Namířila si to rovnou k nim.
"Co si myslíš, že jsem?!" vyprskla na něj a zhnuseně si ho měřila pohledem, hned jak k němu došla.
"Copak tě naštvalo koťátko?"zeptal se jí s ledovým klidem a ošemetným úsměvem.
"Jak se opovažuješ?! Celou tu dobu to víš! Vůbec na mě nebereš ohledy! Nejsem tvá hračka!" křičela na něj vztekle a celá společenská místnost je se zájmem pozorovala.
"Tak ty už to víš, koťátko?" pousmál se, "jistě, že jsi hračka," uzemnil ji po chvíli.
"Nejsem!" vztekala se. "Ty jsi ten největší parchant, jakýho znám! Obyčejnej parchant, zvrhlík!"
"Děkuji," odvětil prostě a zasmál se. Vysmál se jí. Vysmál se Bellatrix Blackové. Už přestala nadávat, jen se rozmáchla a vrazila mu facku. Pohodila vlasy a odešla pryč ze společenky. Nechala za sebou Malfoye s obtiskem její ruky na tváři a vyběhla na chodbu sklepení.
Teprve, když si byla jistá, že jí nikdo nemůže vidět a že je dostatečně daleko, tak pak se zastavila. Zády se svezla o kamennou stěnu na stejně tak kamennou a studenou zem. Teprve teď si dovolila začít brečet. Slzy plné nenávisti vůči němu. Jak se mohl opovážit?! Takhle mě ponížit! Zlostně praštila pěstí do země. Sklonila hlavu ke svým kolenům, které si přitáhla k tělu a tiše plakala. Vidět jí někdo z její rodiny, dostala by kázání, trest. Blackové nebrečí. Vždy hrdí a hlavou vzhůru. Kašlala na to, teď ano. Byla podvedená a zničená, copak to nestačí k slzám? Musí mít snad vážnější důvod?
"Už mě to nebaví!" vřískla do ticha a vztekle praštila rukou do podlahy, až křikla bolestí. Zarazila se teprve ve chvíli, když na svém rameni ucítila něčí dotek. Polekaně nadzvedla hlavu. "Kdo jsi?!" zeptala se podrážděně.
"Frank," podíval se na ní. "Co se ti stalo?" zeptal se mile. Mile?! Bože... myslela, že bude zvracet.
"Co ti je do toho! Neměj péči!" odpálkovala ho a setřela si slzy bolesti ze svých tváří a seděla dál. Pohled upírala na svá kolena a snažila se zahnat pláč.
"Uleví se ti, myslím, když to někomu řekneš," řekl v klidu.
"A proč bych to měla říkat zrovna tobě?!" zpražila ho svým pohledem. "Ty jsi z Nebelvíru?!" zeptala se ještě více podrážděně. Nebelvír! Frank jen v klidu přikývl. Chvíli mlčela a jen ho zkoumala pohledem. Nevěděla proč, ale byl… sympatický… vlastně, to byl jediný nebelvírský student se kterým se kdy bavila. Vlastně, jediný jiný student se kterým se bavila. Když ovšem nepočítala svou sestru, které se vyhnout nemohla, ale ta chodila do Havraspáru.
Nějakou chvíli na něj neurčitě koukala svýma temnýma očima a měřila si jej pohledem. Proč tu sakra ještě je?! A ta ruka na mým rameni! Ježíši! Zatřásla se a on vycítil, že by měl svou ruku stáhnout. Tak také udělal.
"Co se jít třeba projít?" zeptal se a postavil. Když dál mlčela a jen na něj koukala svými tmavými kukadly, podal jí ruku. Váhavě se jí chytla a vyhoupla se na nohy. Byl to první člověk, kterému by mohla jen tak od pohledu důvěřovat. Nechápala proč, ale bylo to tomu tak. Vnitřní kouzlo?
Mlčky se vydali ven z hradu. Sama nad sebou přemýšlela, proč tu vlastně je a hlavně, proč s ním?
Šli pomalu k jezeru a Bella se myšlenkami nemohla odtrhnout od jeho hnědých očí. Je to první Nebelvír se kterým je schopna mluvit. Jak to? Ale proč se s ní vůbec baví?
Nechápu to…
"Povíš mi, co se ti stalo?"zeptal se mile a se zájmem.
"Proč bych měla? Stejně je ti to jedno a užíváš si jen to, že vidíš pokořený Zmijozel," odfrkla si naštvaně a nedůvěřivě.
"Tak to vůbec není," oponoval jí, "znám tě už dávno,"
"Jakto?" zeptala se užasle. Vlastně, proč užasle? Jí zná přece každý…
"No, je vidět, že nejsi s Malfoye šťastná," řekl prostě a zadíval se na temnou hladinu jezera.
"Co ty o tom můžeš vědět," šeptla. Jen pokrčil rameny. Bella jen nejistě těkala pohledem po jeho siluetě a střídavě po lesklé hladině jezera. I když ho neznala… potřebovala někoho, komu by konečně mohla něco říct, říct co cítí a vypovídat se z toho. Nikoho takového neměla. Měla Andromedu, byla jen o trochu mladší, chápala by ji! Ale po tom, co se dostala do Havraspáru, už to nebyla oblíbená sestra. Nemohla být. Vlastní matka se za ni styděla a tak Bella musela taky. Musela zůstat dcerou Blacků. Přišla tak o jedinou vlídnou duši, která ji chápala, i když byla zlá… A Cissa? Zatím vše nechápala… a tak se z Belly stala uzavřená, zlá zmijozelka. Uzavřela se sama do sebe a celých sedm let byla schovaná pod maskou. Až do teď. Podívala se do hnědých očí a pomalu se zpovídala se svým příběhem. Vysypala ze sebe všechno, do posledního slova…
noo zaujimave:)...som velmi zvedava na dalsiu kapitolu:))