4. února 2008 v 21:48 | Maysie
|
Další kapča.. :o)
Věnuju... Andy... rejpale.. =D
___________________________________________________________
Pod záminkou odpočinku jsem si po obědě zabrala pohovku ala James a krásně jsem se na ní roztáhla. Ani se nesnažím myslet na toho zmijozelskýho blbečka se kterým mám strávit odpoledne. Vážně super…
Po obědě jsem se sama vypařila do společenky, abych měla aspoň chvíli klid. Teď jsem na sebe naštvaná, klidně jsem to mohla hodina něj, aby ten lektvar udělal sám, nebo to aspoň nechat na jindy, stejně na to máme měsíc. Prostě máme času mraky a já debil to musím hodit na dnešek… Chudák Lily, už aby začala…
Teď bych nejraději byla v něčí nejmenované náruči, ale to je vám asi jasné. Zavřela jsem oči a podřimovala. No poslední dobou to dělám často. Vážně to není tím, že bych byla unavená, ale spíš tím, že si srovnávám myšlenky a vzpomínám na nejmenovaný krásný chvíle. A zase se culím jak idiot, buďte rádi, že mě nevidíte.
Ještě příjemnější překvápko byl krásnej, repetivě pro mě je vždycky krásnej, ať je jakej koliv, polibek na čelo. Zeširoka jsem se usmála a i přes zavřená víčka jsem si Siria přitáhla k sobě a vtiskla mu polibek. Pak už jsem oči otevřela. "Kam jsi mi zmizela?" zeptal se a když viděl, že se nehodlám zvednout a jen se na něj culím, nadzvedl mě a uvolnil si místo sám. Respektive položil si mě do klína. Já se jen culila dál…
"Bylo tam přecpáno a já chtěla zabrat tu pohovku dřív než to udělá James," jen jsem se ušklíbla a přitulila jsem se k němu.
"Jo ták," pousmál se a obejmul mě. "Co ten tvůj lektvar… s Malfoyem?" zeptal se a já se smutně usmála.
"Domluvili jsme se, že ho uděláme dneska, vyjde to jen na odpoledne a čím dřív to uděláme tím líp, aspoň to budu mít za sebou,"
"Pravda, kdy jdeš?" koukl na mě a já koukla jsem na hodiny.
"Asi za deset minut, vůbec se mi nechce,"
"Nemám jít s tebou? Malfoy je hajz, co když si něco-"
"To je v pohodě, postarám se o sebe," rozhodně jsem ho ujistila.
"Annie-"
"Vážně, sem už velká holka," pousmála jsem se a políbila jsem ho.
"Stejně bych šel radši s tebou," jen jsem pobaveně zakroutila hlavou a ještě se mu na chvíli stulila do náruče, než budu muset jít. Ach jo…
Z přijemný chvilky mě vytrhly až hodiny odbíjející druhou hodinu odpolední. Potichu jsem se zvedla. "Už jdeš?"
"Už musím, už teď jsem tam měla být," ušklíbla jsem se.
"Zlato, vážně nemám jít s tebou?" zeptal se mě znovu a stoupl si. Já k němu pomalu přešla a lehce ho strčila zpátky na pohovku.
"Ne, zvládnu to," usmála jsem se a políbila ho. "Do večeře jsem zpátky,"
"Do večeře? To je dlouhá doba,"
"To přežiješ," zakřenila jsem se. Jen zakroutil hlavou a pokusil si mě znovu přitáhnout, ale já se elegantně vykroutila a zmizela portrétu. Nadšená jsem z toho zrovna nebyla, kdo by taky byl, že? Krásná iluze odpoledne…
Pomalu jsem se plížila chodbou k domluvenému místu. Dorazila jsem ke dveřím učebny a vklouzla tam. Jaké překvapení, když už tam byl.
"Jdeš pozdě," sykl na mě a dál seděl na lavici.
"Jakoby na tom záleželo," odpověděla jsem v klidu a zašla do skříně vytáhnout všechny potřebné věci. Položila jsem je na stolek před něj a zašla pro zbytek. Zapnula jsem hořák a postavila na něj kotlík. Postupem času jsem do něj naházela všechny suroviny a pak se to mělo nechat tři hodiny vařit. Tři neuprosný hodiny strávený v jeho společnosti. A ke všemu nic nedělal, seděl na lavici a jen mě pozoroval. Musím podotknout, že jeho pohled nebyl zrovna příjemný.
"Nemohl bys koukat jinam, když už jen koukáš?" vyjela jsem na něj a zamračila se. Jen se pobaveně uchcechtl a na chvíli svůj pohled zaměřil na kotlík. Protočila jsem oči v sloup.
Zrovna když jsem obsah kotlíku promíchávala, ucítila jsem něco co mi vůbec nebylo příjemný. "Nesahej na mě!" vyprskla jsem a snažila se vykroutit. On se jen pobaveně tvářil a přitáhl si mě ještě blíž.
"Přece bys nedělala drahoty," posměšně si mě měřil pohledem a mě uchvacovala panika.
"Dej ty pracky pryč!" nevím jestli jsem mluvila tatarsky, ale dělal přesnej opak toho co jsem po něm chtěla. Drze mě držel v náruči a začal se ke mně naklánět. Ať jsem se snažila odtáhnout sebevíc, nešlo to a on mě políbil. Snažila jsem se odtrhnout, jak to jen šlo, ale jeho stisk byl tak pevnej, že to prostě nešlo. A ještě k tomu si mě přidržoval za týl. Vážně dobrá situace. Teď lituju, že se mnou Sirius nešel…
Všemožně jsem se snažila mu vykroutit. Doslova mi těmi jeho polibky drtil rty. Poslední na co jsem se v tu chvíli zmohla bylo ho silně kousnout. Vyjekl a než jsem se stačila vzpamatovat silně mě praštil, až jsem odletěla na zem a zastavila mě až studená zeď.
"Ty huso!" křičel na mě a já zatlačila slzu bolesti z té rány. Rychle jsem vytáhla hůlku a zamířila na něj.
"Tohle si udělal naposled!"
"Tohle si ještě odskáčeš!" viděla jsem jak mu ze rtu stéká pramínek krve. Dobře mu tak, aspoň si to bude pamatovat.
"Neřekla bych! A ani se nehni nebo toho budeš litovat!" pomalu jsem vstala a jako rak se plížila ke dveřím. "Říkala sem, abys zůstal tam, kde si!" řekla jsem výhružně a hůlku namířila níž než na jeho hrudník. Zastavil se a už neudělal ani krok. Já jsem mezitím bleskově vypadla z učebny a utíkala jsem pryč.
Nezastavila jsem dokud jsem se nedostala na dívčí umývárny. Přešla jsem k zrcadlu a přitom zrychleně dýchala. Zadívala jsem se na svůj odraz a utřela si pár slz, který mezitím ozdobily mou tvář. Pak jsem se rukou lehce dotkla modřiny, která se mi od té rány udělala pod okem a bolestivě jsem sykla. "Debil!" procedila jsem skrze zuby a kouzlem si přivolala make-up. Hodlala jsem tu modřinu zamaskovat. Nechtěla jsem, aby se mě každý ptal co se stalo a asi jsem to chtěla zakrýt i před Siriusem…
Po pár minutách jsem modřinu dokonale zamaskovala, bbalila šminky a pomalu s očima na štopkách jsem zamířila do nebelvírské společenské místnosti. Před tím než jsem řekla heslo, tak jsem se ještě ujistila jestli není nic vidět a po té jsem vešla. Jak jsem za okamžik zjistila Siri se nehnul z pohovky a rozvaleně na ní ležel. Pomalu jsem k němu došla a vlepila mu pusu na tvář. Překvapeně na mě kouknul. "Ann? Jsi nějak brzo zpátky," pokrčila jsem rameny a přisedla si k němu. "Všechno v pořádku?" zeptal se vyzvědačsky.
"Jasně," okamžitě jsem pokývala hlavou.
"Dobře," pousmál se a natáhl ke mně ruku. Vzápětí mě pohladil po tváři. K mé smůle zrovna po té tváři. Neubránila jsem se bolestnému vyjeknutí. Zmateně se na mě podíval a já se od něj otočila, aby mi neviděl do očí. "Annie, co je..? Co se stalo?" zeptal se zmateně.
"Nic, nic se nestalo," řekla jsem potichu.
"No to určitě!" natočil si mě zpět k sobě a vytáhl kapesník. Nechápavě jsem na něj koukla. Jenže místo vysvětlení mi stíral mojí pracně dělanou maskaru a začal se nadechovat. Vypadal naštvaně…
"Proboha, co ti udělal?!"
"Nic, to nic není-" zkusila jsem protestoval, ale místo toho se prudce zvedl a chtěl odejít. Taky by to udělal, kdybych ho nezachytla za ruku. "Siri-"
"Ann pust mě! Tohle hodně podělal! Nikdo tě nebude mlátit, jasný?!"
"Já-"
"Zůstaň tady, hned se vrátím." Koukl na mě a z očí mu šlehaly blesky. "Zůstaň tady, jasný?" rukou mi ještě lehce zajel do vlasů a pak se otočil a vyběhl ze společenky. Doslova mě tam nechal stát. Zavřela jsem pusu, která byla doteď otevřená a zatlačila jsem ona slova, která se mi drala na jazyk. V tu chvíli mi nezbylo nic jiného než si sednout. Sedla jsem si a v mysli si vzdychala. Složila jsem hlavu do dlaní a schovala se tím před zraky ostatních.
"Ann..?" uslyšela jsem hlas své kamarádky a pozvedla jsem k ní zrak. Ani jsem jí neslyšela přijít…
"Hm?" dokázala jsem ze sebe dostat jen jisté zahučení, jako náznak, že jí vnímám.
"Co se stalo, že tu takhle sedíš? A Sirius, potkala jsem ho cestou sem. Vypadal naštvaně,"
"Uhm, jo…" špitla jsem a zkouženě na ní koukla.
"Co se stalo?" zeptala se znovu a já k ní jen natočila druhou tvář. "Ann…" špitla potichu, ostatní slova, která chtěla vyslovit už neřekla a objala mě.
"Sirius šel za ním… Lily, co když se mu něco stane? Šel sám a Malfoy má ty svý gorily…"
"Neboj, nic se mu nestane," řekla konejšivě a já se od ní odtáhla.
"Doufám," Lily tam se mnou ještě chvíli seděla, ale pak jsem jí odehnala. Nepotřebovala jsem, aby na mě vysela pohledem… chtěla jsem tu být sama, sama počkat na Siria…
Opřela jsem se do opěradla a přemýšlela. Bylo hloupý si myslet, že to zatajím. A zvlášť před ním. Dobře, beru si ponaučení… A teď se od Siriuse nehnu. Z Malfoye jde přece jenom strach a kdybych neměla po ruce hůlku, bůhví co by se stalo…
Z mého rozjímání mě vyrušil až Sirie. Přisedl si ke mně a objal mě. Lehce se dotkl mé tváře. "Bolí to moc?" zeptal se starostlivě a z čela si odhrnul pramen černých vlasů.
"Ani ne," zalhala jsem a přimáčkla k němu. "Nestalo se ti nic?"
"Mě ne, ale jemu jo. Tohle přehnal a rozhodně si to bude pamatovat. Nikdy na tebe už nevztáhne ruku, slibuju. Jestli se o to ještě někdy jenom pokusí, zabiju ho!"
"Děkuju…"zašeptala jsem jenom a stulila se k němu do náruče. Byla jsem mu vděčná. Od teď jsem měla pocit, že se na něj můžu spolehnout ať se stane co se stane…
Mať tak takého Siriusa.......=) No, ale kapitola ma úplne dostala, najmä to, ako sa Sirius naštval a šiel si to s Malfoyom vybaviť....Snáď tu bude ďalšia kapitola už čoskoro...;)
P. S. na tom Tvojom ďalšom drabble už pracujem