close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

17. Kapitola - Ošetřovna

5. března 2008 v 19:50 | Maysie |  Tajemství*
No, další kapča. Sice není tak dlouhá ale co... =P Ale zas tak krátká není jako...xD
No mám vám vypisovat věnování? Prostě všem zlatům :o)

______________________________________________________________
Pomalu jsme se začala probouzet. Jenže jsem neležela na studené zemi ani nikde jinde tomu podobnému. Ležela jsem na měkkém. Takže dá se říct, že v posteli. Pomalu jsme otevřela oči. Nic jsme neviděla. Párkrát jsem zamžourala do tmy před sebou a teprve teď jsem začala poznávat kouty ošetřovny. Další šok. Prodělala jsem ho ve chvíli, když jsem cítila něčí ruku na své. Poplašně jsme koukla na levou stranu postele a rozpoznávala postavu na ní.
Začala jsem pátrat v paměti co se stalo. Běžela jsme chodbou… někdo za mnou volal… Sirius… chtěla jsem vejít do komnaty… zatmělo se mi před očima a já padala do temna… jeho výkřik a ruce co mě zachytily…
Takže to musí být Sirius. Upřímně ani v nejmenším jsem neměla chuť se ho dotýkat. A ani jsme ho tu nechtěla, ale pokud se mu teď vysmeknu… mohla bych ho vzbudit a já s ním nechci mluvit. Jeho dotek mi byl příjemný, ale zároveň i odpudivý, když si představím jak se dotýkal April a… Dost! Nechci myslet na ty dva, ne takhle... zvedá se mi žaludek!
Přijde mi, jako bych stála na rozcestí. Jenže já nevím jakou cestou se dát. Ano, já ho miluju, ale zároveň i nenávidím. Jak mi to mohl dělat? Udělal to snad z trucu, aby se mi pomstil, až tak moc?
Z rozjímání mě vyrušily vzdálené, ale blížící se kroky. Zavřela jsem znovu oči a napínala uši.
"Můj ty bože," povzdechla si ošetřovatelka a soucitně spráskla ruce. Moment, soucitně? Najednou jsem zacítila lehké chvění. Nejspíš třásla se Siriuse a snažila se ho vzbudit. "Pane Blacku," šeptla tiše a Sirius, který doteď ležel hlavou na boku mé postele se zvedl a já najednou ucítila volnější prostor. Ale stále nepouštěl mojí ruku. Chtěla jsem, aby jí držel a řekl, že tamto není pravda… a zároveň jsem chtěla, aby mě okamžitě pustil a vypadl odsud. "Ještě jste tady? Měl by jste se jít vyspat. Jsou tři ráno,"
"Řeknete mi co jí je?" zeptal se rovnou. Má docela postřeh, na tohle bych se taky ráda zeptala…
"Nevím pane Blacku. Vážně by jste měl jít,"
"Něříkejte mi, že nic nevíte!" zvýšil o něco hlas, ale podle lehkého zašustění županu madam Pomfreyové, ho zase ztišil, aby nevzbudil mě a ostatní návštěvníky ošetřovny. Ovšem, já jsem zcela při smyslech.
"Uklidněte se takhle nic nezískáte," odsekla mu tiše a já se v duchu pousmála. "Vážně nevím co jí je, ale doufám, že nic vážného. Udělal jsem všechna vyšetření…"
"A?"
"Vypadá to, že slečna Carterová má pouze oslabenou imunitu. Abych to vysvětlila… podle těch nepatrných kruhů pod očima se zřejmě poslední dobou moc nevyspala. Je i trochu pohublá takže to svědčí jedině tomuto. Poslední dobou byla nejspíš ve stresu a tak její tělo osláblo," no to je skvělý. A proč asi? Kvůli němu! To když jsem ho tenkrát viděla s Ejp a celá bez smyslů jsme se zavřela do komnaty od kud jsem nevylezla? A celý noci probrečela? Skoro nejedla? Jo…
"Bude v pořádku?" cítila jsem v tom snad obavy? Ale proč? Proč se o mě stará..?
Řekl ti, že tě miluje!
Jo, ale předtím, než jsem se dozvěděla, že spal s ní! Myslel si, že to snad není podstatný? Že mi to jen tak lehce zatají a my si budeme žít šťastně do konce života?!
"Ano, slečna bude v pořádku. Nejmíň týden si jí tu nechám na pozorování. Musí mít klid," týden? No skvěle…
Slyšela jsem jak si úlevně oddechl. Dělá jako by mu na mě záleželo…
"Teď už ale vážně jděte, je pozdě!"
"Chci tu zůstat, aspoň ještě chvíli,"
"Pane Blacku, jsou tři hodiny ráno, můžete být rád, když bez trestu dojdete do pokoje!"
"Jen chvilku," řekl nakonec. Asi se nechtěl hádat. Madam Pomfreyová chvíli mlčela, ale pak se ozvaly její kroky mířící pryč. Slyšela jsme lehké zašustění. Sirius si přisedl na mou postel.
Stále držel mojí ruku a já začínala mít problém udržet nehybná víčka zavřená. Prsty se lehce dotýkal mojí ruky. Cítila jsme mražení v zádech, jako tenkrát poprvé. Je to až fascinující co s vámi udělá dotek milované osoby…
Najednou jsem ucítila jeho ruku na své tváři. Lehce jí po mé tváři přejížděl a snad si dával pozor. Jakoby se lehce dotýkal motýla a dával si pozor, aby nezranil jeho křídla…
"Promiň…" zašeptal potichu. "Takhle to nemělo bejt…" ucítila jsem jeho dech na své tváři a pak jeho rty s svém čele. Pevně jsem semkla oční víčka. Chtělo se mi brečet, pomalu to nešlo zastavit. Jedna slza se dokázala prodrat přes pevná víčka a po kraji tváře mi stekla na polštář. Nechala za sebou téměř neviditelnou stopu. Po chvíli, která mi přišla jako dlouhé hodiny se ode mě odtáhl a po chvilce váhání pustil mojí ruku. Zariskovala jsem a po chvilce váhání lehce pootevřela oči. Malou škvírkou jsem ho pozorovala. Nemohl to vidět, nemohl poznat, že jsem při vědomí. Jsme si tím jistá. Váhavě na mě koukal. Vypadalo to, jakoby chtěl ještě něco říct, ale radši mlčel. Po další chvíli se otočil a zamířil ke dveřím.
"Nemělo…" zašeptala jsem neslyšně. Sotva jsem svá slova slyšela já. Kdyby se na mě teď otočil, viděl by jak se mi rty pohybují, ale z nich nevychází žádný zvuk. Pak by se střetl s mým pohledem plným bolesti a zklamání. Oči už jsem měla doširoka otevřené a stékaly mi z nich slzy. Ale neměla jsme odvahu se pohnout. Potichu jsem čekala až odejde. Došel ke dveřím a otevřel je. Pak se váhavě zastavil a to mi dalo povel oči zase přivřít. Ještě chvíli mě pozoroval a pak se konečně otočil a odešel. Dveře za ním s lehkým klepnutím zaklaply.
Dala jsem se do tichého štěkavého pláče, který jsem si nemohla dovolit před několika hodinami, protože jsme omdlela…
Tu noc jsme usnula až za hodně dlouho. No vlastně, když jsme se v noci probudila byly tři ráno… řeknu vám jen to, že jsme znovu usnula až po té co mi došly slzy.
Ráno mě probudilo pronikavé slunce, který dosáhlo až takové výšky, že mi oslepovalo oči.
"Sakra," zaklela jsem a dala si ruce před obličej.
"Slečno Carterová? Už jste se probudila?" dolehl ke mně hlas naší ošetřovatelky.
"Už to tak vypadá," odpověděla jsem a sedla si na postel. "Co se mnou je..?" zeptala jsem se, ačkoli už jsme to slyšela jednou.
"Jste oslabená a proto by jste měla odpočívat. Týden si vás tu nechám,"
"Oslabená?"
"Ano, nevyspalá a značně jste zanedbávala stravu. Proto jste omdlela, takže se to pokusíme dát do pořádku,"
"Dát do pořádku? Nestačí, že se vyspím a najím… proč prostě nemůžu jít..?" no dobře, vůbec nemám chuť k jídlu…
"Ne slečno, je mi líto. Ten týden hodlám dodržet."
"Super," nějaký výhody by to mělo. Nemusím potkávat Siria ani April.Aspoň ten týden…
"Tady máte něco k jídlu," řekla a mávla hůlkou. Vedle mě se na stolku objevil tác všeho možného. Podle toho co jsem včera slyšela… a to že zanedbávám stravu, mám jistý pocit, že tím jídlem co se tu objevilo mě hodlá vykrmit.
"Ehm…" zhodnotila jsem její vyraz a už radši nedutala. Dobře, nebudu odporovat a něco sním… vůbec nemám hlad… to je hrozný…
Bylo něco kolem půl jedný a byl čas oběda. Najednou se otevřely dveře. Lekla jsme se, že by to byl Sirius. Nechtěla jsem ho vidět… ale místo toho dovnitř vplula Lily. Docela jsme si oddechla.
"Lily, ahoj," pozdravila jsem jí. Ráda jsme jí viděla. Aspoň jedna spřízněná duše.
"Ahoj," přišla ke mně a objala mě. "Jsi v pořádku? Nevěděla jsme to s tebou celou noc bylo, po tom co April řekla a tys odešla-"
"Divíš se mi?"
"Ne, závidím ti tu odvahu, žes zůstala na pohled v klidu. Já bych asi utekla…" měla mě přečtenou. I když jsem včera působila klidně, věděla, že to ve mně vře. Pokusila jsme se o úsměv. "Jak se cítíš? Tohle je asi blbá otázka… já vím,"
"Ne, to je v pohodě. No nejlíp se zrovna necejtím," ušklíbla jsme se. "Když opomenu ten fakt, že kluk, kterýho miluju a kterýmu jsem znovu svěřila svoje srdce a v zápětí se s ním vyspala, mi lhal a podved mě s April, tak se cejtím úplně úžasně," řekla jsme s hořkou ironii v hlase.
"Promiň,"
"Ty za to nemůžeš," řekla jsme mírně. "Můžu si za to sama, jsem moc důvěřivá,"
"Ann, nekoukej na to takhle…"
"A jak na to mám koukat Lily? Já už ničemu nerozumím…"
"Bude líp, slibuju," ještě jednou jsem se nahrnula k Lily a objala jí. Nepotřebovala jsem slova k tomu, aby pochopila jak jsme jí vděčná za to, že tu teď je.
"Jak vůbec víš, že jsem tady?" zeptala jsem se a odtrhla se od ní. Do rukávu jsem si otřela slzící oči.
"Sirius- totiž Black mi to řekl," trochu tázavě jsem se na ní dívala. "No víš, jak si večer nepřišla-vlastně jste nepřišli ani jeden… čekala jsme s Jamesem ve společence, ale nakonec jsme to vzdali. Ráno jsme potkala Si-Blacka, když přicházel do společenky a ptala se ho, co se stalo. Nejdřív jsem z něj nemohla nic dostat, ale nakonec mi řekl jen to, že jsi na ošetřovně a zmizel. Byl z toho celej mimo…"
"Ráno?" proč se vracel až ráno???
"No, ano," připustila Lily. "Ještě jsem z něj dostala to, že od tebe akorát jde,"
"On tu byl ráno?" nevěřícně jsme na ní koukla. "Proč sakra?!"
"Ann, uklidni se! Asi toho lituje, kdybys viděla jak se tvářil-"
"Lil nech toho, nemá to cenu."
"No jak myslíš," ukončila rozhovor o Siriusovi. "Co ti vůbec je?"
"Ale," mávla jsem rukou. "Vcelku nic, jen si tu týden poležím," řekla jsem a zaklepala si na čelo.
"Aha, no tak koukej odpočívat," řekla rozkazem. "Ještě se za tebou stavím, teď musím na hodinu."
"Ahoj,"
"Měj se." Pípla ještě a otočila se k odchodu. Ještě jsem na ní mávla a otočila se na tác jídla. "Mě snad chce vykrmit…" zaskuhrala jsem a přitáhla si pod nos nějaký ovoce.
Tady je taková nuda… no aspoň nudou padám. Odpoledne se tu ještě zastavila Marry a přinesla mi mou zásobu čokoládových žabek. Aspoň tak, konečně věc, která je k jídlu.
Ležela jsem na posteli a nad hlavou za nožku držela jednu ze zbylých žabek. Bylo zajímavý pozorovat, jak sebou cuká a při tom koukat skrze ní na strop. Nemyslím to tak úplně, prostě jen… přemýšlím a přitom pozoruju tu žábu. Ne nadarmo se říká, že holky dokážou dělat víc věcí najednou…
Pořád dokola omývám to samý a vás to určitě už nudí… vím vím… ale já to nechápu! Běžně se všechno musí zkazit? Asi mám talent na to prohrávat hru. Za to Ejp ne. Má až moc velký štěstí, jednou se spálí…
Ležet pět dní na ošetřovně není jen tak a já už se vážně nudím. Mám pocit, jakoby na mě všichni zapomněly. Lily ani Mar se tu už od včera neukázaly a ošetřovna se mezitím dokonale vylidnila. Na druhý straně je jen jeden kluk, tuším, že z Mrzimoru a pořád spí. Ani nevím co mu je. Ale moc k životu se nemá. Moje nuda došla až na takovou úroveň, že jsme čokoládové žabky házela na strop. Byla jsem jich přežraná. A ta jedna malá čokoládová mrcha se tam přilepila. Aby jste rozuměli, stačila by hůlka k tomu jí dostat dolů, ale ta hůlka je tak daleko…
Z nudy mě vyrazilo zaskřípání dveří a mě se v očích rozzářily nadějné jiskřičky. Čekala jsem holky… ale byla jsem dost daleko od pravdy…
"Co tu chceš?" zeptala jsem se normálně příchozího.
"Jdu za tebou," řekl a zavřel za sebou dveře.
"Nemušíš se obtěžovat, April by to nerada viděla," utrousila jsme kousavě a posadila se na posteli, čímž jsem shodila několik krabiček od cukrovinek. Co to do mě zase vjelo? Mám být k němu lhostejná a ne tu žárlit..!
"Clocková je mimo nás-"
"Žádné nás není, možná bylo, ale už není."
"Neříkej, že možná bylo, bylo a pořád je," tak to se přepočítal…
"Nevím, kdes na tohle přišel. Nic není."
"Ann…"
"Přestaň," řekla jsem téměř prosebně.
"Chci s tebou mluvit, dej mi jen chvilku. Aspoň to vysvětlím, pochopím, když mi neodpustíš…"
"Myslím, že šancí už si měl dost, stačilo říct pravdu," řekla jsem téměř sklesle a pozorovala pavouka na zdi, abych se nemusela dívat do jeho očí. "Vypadni." Dodala jsem ještě v klidu. Nevím, asi se nechtěl hádat… ale vstal a zamířil ke dveřím.
"Takhle jsem to nechtěl… nechtěl jsem, aby se to stalo…" ozval se ještě ode dveří.
"Já taky ne," šeptla jsem a na chvíli se střetla s jeho pohledem. "Ale stalo se," dodala jsem ještě a otočila se k němu zády na posteli. V očích už mě zase pálily slzy. Říkala jsme si sice, že budu silná a kvůli němu už brečet nebudu… ale tak nějak to nejde… to ono samo…
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Nika Nika | Web | 5. března 2008 v 20:22 | Reagovat

Krásna kapitola! Krásna, úžasná, dokonalá a ja neviem čo ešte...! Čítala som ju jedným dychom a stále tŕpla, či už nepríde koniec...To, ako sa zobudila a Sirius pri nej spal a držal ju za ruku....to bolo nádherné...rozplývala som sa pred tým monitorom.....fakt to bolo....bolo....ani to neviem vystihnúť....:D asi budem končiť, pretože neviem zo seba dostať nič konštruktívne, ale niečo predsa len dodám: PROSÍM, PROSÍM PRIDAJ ĎALŠIU KAPITOLU ČO NAJSKôR!!! =)

2 barbora barbora | 5. března 2008 v 20:47 | Reagovat

chudatko ann:(( je to straaaaasne smutne:( dufam, ze jej to siri cim skor vysvetli:P

3 Jasane Jasane | E-mail | Web | 5. března 2008 v 21:02 | Reagovat

Chjjj to je jako docela dost smutny.... Ale napsaný je to přímo úžasně!:)Prostě krásné!

4 lucyš lucyš | E-mail | 5. března 2008 v 22:08 | Reagovat

Mno nádhera jako vždy....já už nevím co ti mám sem psát,prostě je to skvělé a těším se na další...

5 Danula Danula | E-mail | Web | 5. března 2008 v 22:12 | Reagovat

To je tak smutný...a pak se mi všichni diví, když říkám jak jsou ti chlapi hnusní, když oni si to dělaj sami a pak to chtěj žehlit....jinak výborná kapča a už se těším na další:)

6 Lia Lia | 6. března 2008 v 10:24 | Reagovat

noo krasne..a zaroven velmi smutne.....ale fakt si to napisala dobre...uz som zvedava na dalsiu kapcu:)

7 Arriel Arriel | Web | 6. března 2008 v 10:52 | Reagovat

Ach jo,chuděra,ale Sirius si to zaslouží :-) Pěkná kapča.

8 any any | Web | 6. března 2008 v 13:13 | Reagovat

super kapitolka chapu ji ze mu nechce dat jeste jednu sanci aler měla by o tom uvazovat

tesim se na dalsi

9 Jenny Jenny | Web | 6. března 2008 v 15:55 | Reagovat

Ou jéééé=(( To je smutný...=(( Chudák Siri, chudák ann...fňuk fňuk=(( Doufám, že se to mezi nima spraví...April bych nejradši zaškrtila...grrrr....Bezvadná kapitola!!!

10 rose rose | E-mail | Web | 6. března 2008 v 16:09 | Reagovat

Jééé to je krááásný a smutnýýýýý :((Oba je strašně lituju...:´((...nemůžu se dočkat pokračovaní tak si pospěš ;)

11 Peťka Peťka | E-mail | 6. března 2008 v 16:18 | Reagovat

je to moooc mooc krááásný fakt je mi jich líto doufám že se daaj zas dohromady!!!a April!!to je fakt strašná mrcha!!!ale kapitolka je to skvělá!!!:-)))

12 Kačenka Kačenka | E-mail | 6. března 2008 v 18:50 | Reagovat

ježiš fakt krásný a děsně moc moc moc smutný.. těšim se až se daj dohromady.. a těšim se i na další kapču..

13 Maysie Maysie | 8. března 2008 v 15:48 | Reagovat

Kuju :o)

14 Ergien Ergien | Web | 8. března 2008 v 15:56 | Reagovat

:) nádherná kapitolka ;) jako vždy ;) a promiň že píšu koment až teď O:-) ale tohle je fakt  úžasná povídka ;)

15 Merisa Merisa | Web | 20. března 2008 v 13:14 | Reagovat

To bylo tak smutný... a přitom opravdu krásný :)) Ale stejně jim pořád držím pěsti, aby se dali znovu dohromady o:-)

16 Maysie Maysie | 20. března 2008 v 14:00 | Reagovat

Ergien: v pohodě..:o)

Meris: to každej.. .:P

17 luckily luckily | Web | 27. března 2008 v 19:25 | Reagovat

aha, takže mimčo se nekoná.,....:)) boooože to je tak dojemný...:)) nádhera

18 Lily Lily | 29. května 2014 v 19:37 | Reagovat

Božžííí. Všichni píšete roku 2008 já jsem z roku 2014 :-D  :-D

19 Maysie Maysie | E-mail | Web | 5. června 2014 v 20:05 | Reagovat

[18]: Protože je to starý, píšu i z roku 2014 :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

picture from SUGARGIRL14´S DA and Google
layout by Nel-ly