15. března 2008 v 22:28 | Maysie
|
Tak, 19 kapitola... :o) Co dodat..? Snad jen-> řítíme se do finiše... možná vás potěší, když řeknu, že poslední 20. kapitola bude na dvě části... :o)
A omlouvám se je hnusně useklá, ale já to musela nějak rozdělit..xD Snad tu není moc chyb... To srdceryvné díky si nechám k 20 kapitole... =P Tady chci poděkovat Jasane, za ty šaty... ty víš :o)
Jinak kapitola je téměř o ničem...
_______________________________________________________________________
"Ale…"
Teď už by jste měla jít slečno, za chvíli je večerka, jistě by jste nerada přišla o body," řekl s úsměvem a otočil se k odchodu.
"Já…"
"Dobrou noc slečno," lehce zamával rukou a ztratil se mi z dohledu. Ředitel Bradavické školy čar a kouzel mává? Co mi uniklo? Každopádně si ředitele začínám oblibovat.
Koukla jsem se do zrcadla. Imaginární Sirius postával vedle mě s rukama v kapsách. Směrem k němu jsem pokrčila rameny. Mezitím co on se dal do chůze a šel ke dveřím. Jen jsem koukala do zrcadla a čekala co se bude dít. Otevřel dveře a mávl na mě. Jen jsem zakroutila hlavou. Stejnak už musím jít. Věnovala jsem svému přání ještě jeden pohled a pak jsem se vydala ke dveřím. Vcelku i nerada jsem otevřela dveře a vyšla ven. Něco na tom bude, když před tím zrcadlem byl někdo schopný promarnit život. A vlastně, taky by se mi to líbilo. Vidíte jen to krásné…
Šla jsem po chodbě a přemýšlela, jak všechno tohle bude dál. Zrovna jsem vycházela z oné chodby a napojovala se na chodbu do Severní věže, když v tom do mě někdo vrazil. Nebo já do někoho vrazila?
Nadzvedla jsem hlavu, kterou jsem zase měla zabodnutou v podlaze a před sebou uviděla Siriuse. Najednou se ve mně všechno seklo a já nevěděla co říct.
"Promiň," řekl pouze a okamžitě zmizel. Sakra, tak tohle jsem totálně zvorala. Dřív než jsem stačila jakkoli reagovat byl pryč. Je to divný… nebo spíš vtip osudu? Když jsem chtěla, aby mě nechal, nemohla jsme se ho zbavit. A teď? Když si všechno znovu proberu a dospěju k jinýmu závěru… bude mě přehlížet? Tohle ne…
Pomalu jsem se vydala dál po chodbě cestou, kde před chvíli šel. Je to divnej pocit, když se nemůžete dotýkat někoho, koho chcete. Když vám všechno co chcete mizí před očima a pořád se vzdalujete… jako když se vzdalujete od břehu, kde jste se cítili tak jistě..? Najednou se ocitnete na otevřeném moři a už si nejste jisti vůbec ničím…
Řekla jsem nepřítomně heslo směrem k portrétu Buclaté dámy a proklouzla do společenky. Nadzvedla jsem hlavu od podlahy a mávla na Lily, která seděla s Jamesem na pohovce. Chvíli jsem na ně při pomalé chůzi koukala a tiše záviděla. To by jste museli vidět. To všechno, jak se James kvůli Lily změnil. Jak přestal provokovat Srábka a zaklínat své nemilé spolužáky… tak moc se kvůli ní změnil… teď má Lily přitáhlou v náruči a něco jí šeptá do ucha. Usmívá se… po těch šesti letech je na to úžasnej pohled. Já teď můžu jen tiše závidět. Jak ráda bych na tom byla stejně… jenže nic netrvá věčně, ani štěstí ne. Zvlášť když se do toho připlete lidská hloupost a hrdost. Mám to vysvětlit? Má blbost… a Siriusovi hrdost to spolu dotáhly daleko. Možná díky tomu pak skončil s April v posteli. A moje hloupost byla mu znova začít věřit, i když jsme věděla, že už mě jednou zradil a že vím do čeho jdu? Znova? Kdybych nebyla naivní a nevěřila mu, nemuselo by mě to dostihnou podruhý. Další zklamání… ale teď když jsem to chtěla risknou po třetí..? Půjde to ještě..?
"Ann, počkej," zaslechla jsem hlas své kamarádky, když jsem pomalu šla po schodech nahoru.
"Hm?" protáhla jsem jen, aby věděla, že jí vnímám.
"Počkej, půjdu s tebou,"
"Nemusíš, klidně jsi za Jamesem," řekla jsem a usmála se. Přála jsem jí to. Lily zavrtěla hlavou.
"Jsem nějaká unavená," pousmála se a vydala se za mnou po schodech.
"No jak myslíš," pokrčila jsem rameny a zahnula na konci schodiště k našemu pokoji. Otevřela jsem dveře a k mé úlevě zjistila, že v pokoji nikdo není. "Lily?" otočila jsem se na ní, když zavřela dveře.
"Ann?" vrátila mi otázku otázkou.
"Já jsem mluvila s Brumbálem-"
"Tys mluvila s Brumbálem?"
"Jo," utrousila jsem a vrátila se k tomu co jsem chtěla říct. "Víš, ohledně toho plesu… rozmyslela jsem si to," podle Lilyina zadumaného výrazu jsem soudila, že přemýšlí co s tím má společného Brumbál.
"Rozmyslela jsi si to? To je… dobře," řekla nakonec, když zvedla hlavu od nezajímavého kouta pokoje, po tom co nejspíš došla k závěru, že dumat nad tím nemá cenu.
"No, já vlastně nevím. To poznám… no vlastně nemám šaty, takže… proto jsem mluvila s Brumbálem,"
"Vážně? A pomohl ti..?"
"Zítra jdeme do Prasinek," oznámila jsem jí a pozorovala její výraz. Vlastně jsem tak trochu převrátila význam. Nebýt Brumbála, tak snad ještě teď stojím u zrcadla a neřeším nějaký ples. Nebýt jeho, nikam nejdu a ani nemám šaty. Jenže tohle Lily vědět nemusí…
"My?"
"Snad sis nemyslela, že si šaty půjdu kupovat sama..?"
"A co škola..?" Přesně jsme čekala tuhle otázku.
"No… máme… řekněme omluvenku," mrkla jsem na ní a usmála se. "Teda, půjdeš se mnou, že jo? James to chvíli přežije," nahodila jsem ustaraný tón o jejího kluka.
"Měl by," mrkla na mě spiklenecky.
"Skvěle, další věc vyřešena," mávla jsem rukou a tohle téma brala za uzavřené. "Lily? Ukážeš mi ty tvoje šaty? Básnila si o nich, jako kdyby byly z křišťálu," vzpomněla jsme si na chvilku na ošetřovně, když mi Lily mluvila o plesu a návštěvě Prasinek, následně i o šatech.
"Jo, hned," uculila se. "Jsou vážně krásný," dodala ještě a šla se přehrabovat mezi ramínkami v šatníku.
"Tak už je ukaž," vybídla jsme jí, když vytáhla už třetí ramínko a pořád nic. Lily na mě mávla rukou a vzápětí vytáhla ramínko s takovým tím obalem. S tmavým neprůhledným obalem. Napínala jsem oči jak jen jsem mohla. Lily pomalu rozepínala obal na šaty a z něj začala vyčuhovat zelená látka. Pozorně jsme koukala, aby mi neutekl ani kousek toho objevu. Postupně Lily vytáhla celé šaty a já pootevřela pusu.
"Jsou vážně nádherný," téměř jsem vydechla údivem, když si Lily před sebe přesunula šaty, který byly laděné do zelené barvy a míchány ze tří odstínů. Spodní část šatů byla ze světle zelené látky, která byla zakončena proužkem z průhledné tmavozelené barvy. Horní korzet byl spojený se spodkem a měl o něco tmavší odstín taktéž zelené barvy. Z dálky se na něm leskly malé všité perličky. Přes celou spodní sukni byla přehozená tmavší zelená látka, která pokrývala jen horní část a byla spojena třemi zeleno-bílými růžemi. Šaty byly na jedno ramínko, které ještě bylo zakryté dvěma dalšími růžemi. Ty šaty prostě byly krásný.
"Až se bojím, že je zničím…" vydechla má kamarádka a hřbetem ruky se dotkla jemné látky.
"Nezničíš," snažila jsem se ji ujistit a zvedla jsme se z postele. Sama jsem se rukou dotkla té látky. Byla tak jemná.
"V Prasinkách je nový salon, jen na šaty,"
"Vážně?" Lily přikývla.
"Mám je tam odtud. Jsou jen vypůjčené, proto se o ně tak bojím,"
"Neboj, nic se s nimi nestane. Ten salon, je to chytrý…"
"Taky myslím, než dát za tyhle šaty hory zlata… to si je raději půjčit. Stejně by mi pak zůstaly ve skříni," pokrčila rameny a já přikývla. "Je to salon madam Karpové," je tam teprve chvíli,"
"Tak tam zítra zajdeme," usmála jsem se. Iluze vypůjčených šatů se mi líbila. Lily jen přikývla a pak se otevřely dveře do pokoje.
"Marry…" vydechla jsem úlevou. Ta nám jen vesele mávla přešla k nám. Pohledem ještě skouknula Lilyini šaty a pak si sedla vedle mě na postel.
"Vážně jsou moc krásný," řekla a kývla směrem ke skříni, kam Lily šaty-zabalené-ukládala. Já jen stroze přikývla.
"Mar, tak se taky pochlub," vybídla jsme kamarádku.
"Chceš je vidět?"
"Jasně že jo," přitakala jsem a už jí vyháněla z postele ke skříni ze které po chvíli vytáhla stejný obal jako Lily a pomalu vydala šaty.
"Taky ze salony té… madam… Karpové?" Marry kývla a vytáhla šaty plně. Byly stejně tak krásný. Byly laděny pro změnu do žluta a úplně bez ramínek.
"Jsou krásný, Remus bude koukat. Ostatně, James taky," usmála jsem se na obě kamarádky a lehla si na postel.
"Škoda že nejdeš, je to škoda," promluvila směrem ke mně a já ležérně pohodila vlasy.
"Možná… rozmyslela jsme si to," řekla jsem a oči jsme upírala na strop své postele.
"Vážně? To je super!" jen jsem vyslala úsměv nahoru ke stropu, který Marry zachytila a vyměnila si úsměv s Lily.
"Doufám…" šeptla jsem tiše a zavřela oči.Dolehla mě únava. Vlastně jsem měla v úmyslu si jen lehnout a chvíli si odpočinout, než holky uvolní koupelnu, ale nakonec se mi pevně zavřely oči a já se potopila do říše snů…
Ráno mě probudilo šustění závěsů a bouchnutí dveří. Vyškrábala jsme se z postele a odtáhla závěsy. Zhlédla jsem pokoj a po jeho zmapování usoudila, že ono bouchnutí dveří měla na svědomí April, která se nejspíš snažila zmizet dřív než se vzbudím.
"No sláva, ospalko," oslovila mě Lily a já plně rozevřela oči. Ospalko? "Už jsem myslela, že tě budu muset vzbudit,"
"Dobrý ráno," přidala se Marry, která zrovna vylezla z koupelny.
"Dobrý," opáčila jsem jen a hledala hřeben. Pročísla jsem si jím vlasy a pak zamířila do koupelny. Tam jsem se podívala na svůj odraz v zrcadle a usoudila, že dneska to není až tak hrozný a že se dokonce poznávám. Dala jsem si sprchu a nanesla trochu maskary. Po patnácti minutách jsem z koupelny zase vylezla. Protáhla jsem se a zívla. Lily si mezitím rovnala knížky na nočním stolku. Na můj vkus jich tam bylo až moc než aby držely v rovném komínku.
"Marry už šla?"
"Jo, šla. Říkala, že musí ještě do knihovny,"
"Aha,"
"Taky by jsme měly jít, pokud chceme stihnout snídani, máme deset minut,"
"A co si na snídani zajít do medového ráje?" zamrkala jsem nově nalíčenými řasami. Lily po mě koukla pohledem, který mi připomínal mojí mámu. Pohled který jasně dával najevo 'po sladkém se ti zkazí zuby,' pak nahodila úsměv a přikývla. "Super." Zajásala jsme trochu a šla si uklidit hřeben. Po málém vnitřním boji jsem srovnala i věci na nočním stolku. Což mi zabralo nejméně deset minut.
"Už by jsme měly jít, je za deset devět," ozvala se Lily a odtrhla oči od knihy, kterou měla rozečtenou. Nejspíš si tam jako vždy zanechala záložku a poté jí do oka padla jiná kniha kterou se dala číst.
"Jo, jo hned," odkývala jsem a našla v nočním stolku peněženku. Stejně tak jako Lil jsem na sebe navlékla kabát a kolem krku si omotala šálu. Vzhledem k tomu, že za poslední týden venku nasněžilo až až, jsem na sebe natáhla ještě čepici a zimní kozačky.
Nakonec jsme se z pokoje dostaly něco málo před devátou a proto jsme si přidaly do kroku, při cestě před hrad. Stejně tak jako říkal Brumbál, tam na nás čekal kočár. Společně jsme do něj nasedly dřív, než by z nás díky padajícímu sněhu byly sněhuláci.
Ty jo...to byla nádherná kapitola...ale strašně smutná=( Uplně na mě z ní dýchla depka, možná se mi t zdálo no=( Doufám, že tahle povídka skončí dobře, to zn: že se Ann a Siri vzpamatují...Mayíku, netrap mě dlouho, a hoď sem co nejdřív další kapču!! Poslední, fňuk=´( Ty šaty jsou božský...jsem moc zvědavá na Ann šatičkyyyy=) Ou ju, Lily bych ty zelený s klidem šlohla, i když já bych v nich vypadala jak nedomrlá brambora=D
A příště nepiš, že je to kapitola o ničem,pokud mě nechceš naštvat!!!!!!!!
Protože to není pravda, ty kecko!!!!