23. března 2008 v 10:00 | Maysie
|
Tak, třetí kapča... :o) co dodat? Snad jsem ještě přežila mučení absence od internetu..xD Další je standartně na Anduel :o)
_____________________________________________________________________
Od Remuse jsem se zase odtáhla. Cítila jsem, jak mi rudnou tváře. Bylo to totiž trochu uspěchaný, nemyslíte? Jen jsem se na Rema usmála a raději zrychleně vyšla z učebny. Pak mě ale něco trklo. Ne, do hlavy ne. Nevím kde a v kolik se máme sejít. Jsem hrozná. Takže jsem se zase otočila a cupitala Remusovi vstříc. Jakoby mě čekal stál opřený o zeď vedle dveří učebny a na tváři mu pohrával úsměv.
"Něco si zapomněla?" pousmál se na mě a já jen pokývala hlavou.
"Totiž, jo…" vysoukala jsem ze sebe. Nebylo pro mě snadné přiznat, že nevím v kolik a kde se máme sejít. "No…" protáhla jsem a čekala jestli se neujme slova. Ale ne, nechal mě v tom. "Nedomluvili jsme se v kolik a kde se sejdeme," vychrlila jsme ze sebe nakonec a koukla na něj.
"Kdybys neodběhla, tak by jsme se i domluvili," zasmál se a já rentgenovala jeho úsměv.
"Já neodběhla, odešla jsem," bránila jsem se s koketním přízvukem.
"No dobře," pousmál se. "Takže ve tři u Velké síně?"
"Souhlas," trošku nervózně jsem se pohupovala na nohou. "Takže ve tři," zopakovala jsem odpověď jak papoušek. Zkrátka jsem se nějak neměla k odchodu.
"Ve tři," už se skoro smál a já rudla čím dál tím víc. Summer Sandersová, probuď se! Ozval se nevrle můj mozek. A já už myslela, že na mě zapomněl.
"Jo, ehm… takže zatím ahoj," řekla jsem a raději se otočila k odchodu.
"Ahoj," obdařil mě ještě úsměvem, který se vyrovnal i samotnému Blackovi a já odešla pryč. No doslova odletěla, jak jsem z něj byla mimo. Už aby byli tři hodiny!
Do třídy jsem došla ještě před zvoněním. Vlastně, proč jsem sem nešla s Remusem? Je taky z Nebelvíru a má obranu se mnou? Ehm, mě už vážně šplouchá na maják… Ještě jsem koutkem oka koukla po Remusovi, kterej zrovna vešel se zvoněním do třídy a pak mě zaujala Lily. Zrovna se dohádávala s Potterem a pak na mě mávala. Pokrčila jsem rameny a šla si sednou k Lily.
"Dej už mi sakra pokoj Pottere!" došla jsem k ní a jak se zdá, Potter je neodbytný.
"Ale no ták, Evansová! Pojď se mnou-"
"NE!" zaječela jako smyslů zbavená, až jsem nadskočila na místě.
"Pottere, asi bys měl vážně jít," vložila jsem se do toho. Ne že by mi do toho něco bylo, ale přece jenom nerada bych taky přišla k úrazu, když z Lily téměř šlehají blesky.
"Nepleť se do toho Sandersová,"
"Co je to tu? Klid prosím! Slečno Evansová, pane Pottere posaďte se!" zahlédla jsem ještě jak Lily zlostně sjela pohledem Pottera a pak se doslova svezla vedle mě.
"To chce klid," šeptla jsem směrem k ní, když začala nabírat normální barvu.
"Když to nejde, on mě tak vytáčí..!" zasyčela na mě a vytáhla si učebnici s brky a inkoust.
"Co se škádlívá- znáš to?" nahodila jsem rčení a schválně ho nechala nakouslé.
"Jo, ty máš ale co říkat. Pěkně na tebe dneska dorážel Black." Oplatila mi stejnou mincí. Na chvíli jsem pootevřela pusu a zase jí zavřela.
"Myslím, že tohle téma uzavřeme," doslova jsem se z toho vykroutila. Nechci, aby na mě dorážel, aby mi nadbíhal… Podle Lilyina pohledu jsem usoudila, že když se tomuhle tématu vyhneme, vadit jí to nebude. Už aby bylo odpoledne…
Sláva, zvoní..! Sice jsem trošku přeskočila v ději, ale nebudu vám povídat, jak jsem se na hodinách děsně nudila a v myšlenkách si představovala ono odpoledne. Teď ještě musím do pokoje, upravit se-přece jenom nechci Remuse odradit už na začátku, a odnést si tam učení.
Cestou do nebelvírské věže jsem si v duchu prozpěvovala a možná si i trochu poskakovala. Ale jen trochu!
"Copak tak zvesela, Sandersová?" ozvalo se mi za zády a já sebou poplašeně škubla.
"Zase ty?" odvětila jsem hlasem, který jasně dával najevo 'Nemám čas a už vůbec ne na tebe, takže odpal,'. Black pokýval hlavou a udělal pár kroků blíž ke mně. Já jen protočila panenky a otočila se na druhou stranu k odchodu.
"No ták, Sandersová, snad se mě nebojíš?" zeptal se mě laškovně.
"Tebe?" zeptala jsem se nevěřícně, jakoby mi právě někdo oznámil, že jsem vyhrála jednosměrný lístek do Azkabanu. "Ne, nemám proč, jen na tebe zrovna nemám čas," pousmála jsem se a vydala se svou cestou.
"No tak třeba později, Sandersová!" křikl za mnou ještě. Odhaduji, že neviděl víc jak moje mizící vlasy za rohem. Příjde mi to jenom, nebo si hraje na kašpara? A podlejzá mi..? No, konec téhle spekulace, její závěr se mi nelíbí už teď. Teď jsme ještě netušila, jak myslí to jeho později…
Prošla jsem portrétem a zamířila rovnou do pokoje. V pokoji jsem si jen pročísla vlasy a převlíkla se. Shodila jsme školní hábit a natáhla na sebe tričko s dlouhým rukávem a džíny. A mohla jsem vyrazit. Naposledy jsem zkontrolovala svůj odraz v zrcadle a pak už vyšla z pokoje. Taky jsem měla na čase. Je za deset tři a než dojdu před velkou síň…
Raději jsem zrychlila krok abych přišla pozdě jen o pět minut a ne o deset, jak se sluší a patří… Jak jsem čekala, Remus už tam stál. Hned si mě všiml a nahodil úsměv, který jsem mu hned oplatila.
"Ahoj," pousmál se a šel mi vstříc.
"Ahoj," přišla jsem až k němu. Chytil mě za jednu ruku a zvedl mi jí asi do výšky očí. Pak mě sjel pohledem. Tuhle scénu jsem několikrát viděla ve filmu. Úplně mě tím dostal.
"Sluší ti to,"
"Děkuju," zaculila jsem se a mírně zrudla.
"Půjdem?" sice jsem nevěděla kam, ale s ním bych šla i na konec světa. Tak jsem přikývla a přešla vedle něj. Ještě se na mě znovu usmál a já dostala pocit, že jestli to udělá ještě jednou bude mě muset odnést.
Pomalu jsme šli k jezeru a Rem mě bavil různýma historkami, který zažil s klukama. To se prostě nešlo nesmát. Představte si například Siriuse a nepovedený lektvar. Musím se smát ještě teď, ale proč? Remus mi vyprávěl, jak se jednou pokoušeli udělat nějaký lektvar, jehož název mi nechtěl prozradit a jeho účinek se nějak zvrtl. Co byl onen špatný cíl? Black se díky němu proměnil částečně na holku a týden strávil na ošetřovně. No neříkejte, že by jste se nesmáli? Matně si vzpomínám, bylo to někdy v minulém ročníku, jak Black minimálně týden chyběl.
"To-to se vá-žně sta-lo?" drkotala jsem ze sebe a dusila se smíchy.
"Vážně," potvrdil mi a s úsměvem koukal, jak se smíchy popadám za břicho a nemůžu přestat. Svalila jsem se ze sedu na trávu a koukala na modrou oblohu. Ještě jsem se lehce smála a stírala si slzy od smíchu.
"Chtěla bych to vidět, zvlášť ten jeho výraz,"
"Vážně za to stál," škádlil mě.
"Neprovokuj, Remusi," jen nahodil úsměv ale 'já nic' a naklonil se nade mně. Já se zeširoka usmála a nemohla se dočkat až mě políbí. S každým kouskem, kterým byl ke mně blíž jsem stejně tak jako on zavírala oči. Nemusela jsem dlouho čekat a políbil mě. Prsty jsme mu zajela do vlasů a užívala si ten okamžik.
Proto jsem taky nahodila nespokojenou grimasu, když se ode mě odtáhl. Ovšem stačil jeden úsměv a grimasa byla ty tam.
"Summer, sluníčko…"
"Sluníčko?" zeptala jsme se se smíchem. Přikývnul.
"Hodí se to k tobě, záříš úplně stejně," odpověděl mi. Já jsem stále ležela na zádech a Remus byl vedle. Ležel na boku a loktem se opíral o trávník. Druhou volnou rukou si pohrával s mým pramínkem vlasů.
"No když myslíš," zrůžověla jsem a čekala až se ke mně nakloní. Když viděl můj nedočkavý obličej, naklonil se a chystal se mě políbit. Zvedla jsme k němu jednu ruku a obmotala mu jí kolem krku.
"Já to vím," řekl ještě a už zbýval jenom kousek, který nás od sebe dělil. Zavřela jsem oči a ucítila na tváři jeho dech, když v tom….
"Kamarádi..!" ozvalo se a já naštvaně skousla zuby. Ten hlas jsem poznala hned. Otevřela jsem oči a už jsem viděla jen Remuse jak se ode mě vzdaluje a sedá si.
"Siriusi?" protáhl Remus a zajel si rukou do vlasů. Já jsme zahnala svou rudou barvu od vzteku a taky jsem si sedla.
"Kamarádi?" zeptal jsme se. On si ze mě snad střílí? Prej kamarádi…
"No jasně," zazubil se na nás. "Jsem vás tu viděl a tak jsem si řekl, že vás pozdravím," znovu nám odhalil svůj dokonalý chrup.
"Což jsi už udělal, takže zase mů-" než jsem stačila dokončit větu a slušně ho vyhodit, přihalil se k nám vecpal se mezi nás dva. Doslova mě odstrčil stranou, aby se vmáčknul doprostřed. Vyslala jsem prosebný pohled k Remusovi, ať s tím něco dělá, zrovna ve chvíli když mi svým pohybem vůbec dovolil se na Rema kouknout.
"Siriusi-" ozval se Remus. Už jsem myslela, že se snad neozve.
"To je ale krásně co?" to pako se zadívalo ke slunci a slunilo se v něm. "Doslova záříš jako to slunce," otočil se na mě a já jen vyvalila oči. "Sluníčko," dodal. Držte mě někdo nebo ho zabiju! Pak se s úsměvem odvrátil ode mě a otočil se na Rema. "Máš skvělej vkus, brácho," prohodil a já viděla jak Remus přikývl. Pak se vši drzostí přehodil mě ruku přes rameno a Remusovi taky.
"To máme ale krásnej den co?" protáhl a já se držela. Tohle bude ještě hodně zajímavý… Možná se stane vražda…
Omg.. Tak to je hustý.. Hh.. To je pako ten Sirius.. Já se z něj zbláznim..
To by mě teda zajímalo, co to kuje..
Perfektní kapča.. A ten konec. No z toho sem úplně nemohla..