Kapitola od Naomiiiii- 1/2
Zůstal jsem stát jako přikovaný. Nevnímal jsem zvědavé pohledy studentů okolo. Někteří si mezi sebou najpatě pošuškávali, jiní si na mě ukazovali prtem, pochechtávali se a někdo dokonce pobaveně zahvízdal. Nebyl jsem ochotný se pohnout - nohy, jako bych měl vrostlé do země. Díval jsem se za jejími hedvábnými vlasy, jež se ve větru roztomile kroutily, jak mizí v pozadí za Kaylie. Páni...já si pamatuju její jméno!
Tak to byla teda rána...Nejen, že to vzala s ledovým klidem, ale ještě se u toho usmívala a na rozloučenou mi darovala krátký polibek. Nechápal jsem jí...to do mě vážně nebyla zamilovaná? Jak mohla od začátku tušit, že se s ní rozejdu? No, popravdě, mám-li být k sobě alespoň jednou upřímný, věděl jsem, že se s ní přeci jen rozejdu, ale tahle holka v sobě má něco...nevim. Něco, co zatim žádná jiná neměla. Byla tajemná a přitom hrozně okouzlující...Panebože, já už z ní bláznim. Začínám mluvit jak megaloman.
Donutil jsem svoje nohy, aby se odlepily od země a vykročil jsem do hradu. Kaylie už musela být někde v knihovně, s někým...
Zapřemýšlel jsem a pak mě něco koplo do hlavy. Možná, že mi lhala. Že jí třeba nejsem až tak ukradenej. A jak řikala, že musí do knihovny...jo, chtěla aby to vyznělo, jako že má rande. Ale nemá ho...určitě ho nemá...
Moje sebevědomí nabíralo obrátek a mě napadl ten nejpitomější nápad, jaký kdy koho mohl napadnout. Ale ihned jsem to zarazil.
Ne, to ne! Nikdy bych................ne!
Ale prosím tě, domlouval mi cizí hlas uvnitř mé hlavy, jen ji zkontroluješ...
Ne. Já takový nejsem!
To si nenamlouvej...prostě tam skočíš, jukneš jestli tam fakt má rande a když nemá, tak je do tebe zabouchlá. Chce abys žárlil, bezdůvodně...
A co když ho má?
To je vyloučený, usoudil hlas , a jestli ho má, tak jí na tobě nezáleží, ale věř mi, nemá ho.
Rychle jsem ten pitomý hlas umlčel a zatřepal hlavou. Nikdy bych neklesnul tak hluboko, že bych špehoval svou bejvalku, jestli má rande. Nikdy!
Došel jsem ke vchodu do hradu. Pohledem jsem se otočil k bradavickým pozemkům. Odpolední slunce osvětlovalo jen nějaká místěčka, ale Temné jezero se v jeho zapadající záři jen lesklo. Mrknul jsem ještě k vrbě, kde mě před chvílí nechala stát a pokračoval v cestě do hradu. Bloumal jsem po chodbách a nevnímal při tom pohledy všech těch holek.Vlastně mi byly všechny ukradený. Myslel jsem jenom na jednu...
Je možný, abych úplně nevědomky došel ke dveřím, ketré vedou do knihovny? Asi jo, protože jsem se asi jinak totálně pomátl. Zastavil jsem se a přímo nade mnou byl obrovský nápis:
Školní knihovna
Fajn. Takže jsem se vážně pomátl. Přestože jsem si říkal, že bych to neměl dělat, opravdu jsem otevřel dveře a vešel tam. V knihovně bylo u regálů mnoho studentů, avšak JEJÍ zvonivý smích jsem poznal ihned. Otočil jsem se po hlase a uviděl ji. Seděla u stolku, před sebou měla asi tři, čtyři knihy a něčemu se hrozně smála. Můj pohled okamžitě padl na kluka vedle ní. Vysoký brunet seděl těsně u ní a lechtal ji brkem po krku a na obličeji. Poznal jsem ho. To je ten kretén Grey!
Nedokážu vysvětlit, kde se ve mě vzal ten vztek, ale přímo se mnou lomcoval. Měl jsem sto chutí...
Ale musel jsem se ovládnout a nechat hůlku v hábitu. Takže vážně má rande. A je jí jedno, že jsem se s ní rozešel...Dokonce se i směje...
Rozhodl jsem se otočit a vypadnout odsud, ale něco mě donutilo neudělat to. Grey ji přestal lechtat a s vážností se na ní zadíval. Přestala se smát a upřela na něj své nádherné zelené oči. Ty, do kterých jsem se přád tak rád díval...
Začal se k ní pomalu přibližovat. Neuhnula, nechala ho...Zatnul jsem ruce v pěst až mi zapraskaly klouby.
Tohle teda ne!
Nedošlo mi, že na to nemám právo. Bylo mi jedno, že už spolu nechodíme. Ale dokázalo mě to pořádně vytočit. Tohle chlapeček dělat neměl!
Rázným krokem jsem si to namířil k nim, jenže jsem si nevšim jedné mastňácké osoby, která seděla v rohu kousek od nich a celou dobu mě pozorovala. Osoba, která mě nenáviděla stejně jako já jí, přesto prahla po pomstě. K mé velké smůle jsem ji neviděl. Nevěděl jsem, že tam v rohu sedí Snape a na tváři se mu rozlévá pomstychtivý úsměv. Proto jsem vyrazil přímo ke Kaylie a Greyovi. Ruku jsem si připravil na pořádnou ránu, kterou jsem měl v plánu tomu blbečkovi napálit, když v tom mi podjely nohy. Uklouzl jsem a přitom sebou praštil do pravého regálu s knihami, takže se na mě všechny sesypaly a já zůstal ležet zavalenej pod hromadou knih. Uslyšel jsem pořádný řehot a když jsem se vyhrabal zpod knih, celé obecenstvo si na mě ukazovalo prstem. Za mnou se právě odněkud vynořili Zmijozelští, kteří řehtali smíchy v čele s Malfoyem, jenž se teď válel na zemi taky, ale v křečích. Bouchal jak nemocnej do země a z očí mu tekly slzy(teda ne, že by nemocnej nebyl, ale to je jedno).
Hahaha, vážně moc vtipné. Pak jsem uviděl, jak v koutku knihovny sedí Srabus a zastrkává si rychle hůlku zpátky do hábitu.
No počkej, Srabusi!
Do smíchu se přidal i Grey. Začal se tak řehtat, až mu sliny odkapávaly a stříkaly z huby metr daleko. To bylo vážně nechutný...
Kaylie se lehce pousmála a když si všimla, že na ní zírám, přátelsky se na mě usmála. Její krásný úsměv...její nádherné oči, vlasy, rty...Áááá...já z tý holky fakt šílim...!!
Cítil jsem, jak mi hoří tváře. Rychle jsem uhnul jejímu pohledu a odhodil ze sebe posledních pár knih. Postavil jsem se, jakžtakž se oprášil a nechal je tam, ať se smějou, jak chtěj. Vyšel jsem z té propadené knihovny a okamžitě zabočil za roh. Tam se mi naskytla k sednutí jedna prázdná lavička, takže jsem jí hned využil. Dřepl jsem si na tvrdé dřevo a promnul si bouli na týlu hlavy. Jau...musel jsem se praštit, když na mě padaly ty knížky, byla to celkem řacha.
No super. Úplně jsem se zesměšnil a ještě ke všemu jsem zjistil, že Kaylie mi nelhala.Vážně byla na schůzce. A ještě k tomu s Greyem! S tim prohnilym, podělanym, kreténskym-
,,Ahoj," vyrušil mě z mého nadávání něžný hlas. ,,Můžu si přisednout?"
,,Jo, jasně," kývnul jsem otráveně a když jsem zvedl hlavu, uviděl jsem ji.
,,Díky." Kaylie se posadila vedle mě a zaujatě si mě prohlížela.
,,Hm...bolí to?" Ukázala na moji bouli, ketrá teď děsně svrběla, ale nemohl jsem před ní fňukat.
,,Ne, vůbec. Je to v pohodě," dělal jsem ramena.
,,Jo, jasně." Zase se lehce pousmála. ,,Hm...ty...emm...normálně do knihovny nechodíš, že ne?"
,,Nóó..jak kdy," pokrčil jsem rameny. A pak mi to došlo - prokoukla mě.
,,Aha," usmála se pobaveně. Pak svůj zrak odvrátila kamsi na konec chodby. Podíval jsem se tam. No jasně. Grey. Mával tam na ní a čekal, až přijde. ,,No, tak já už budu muset jít," oznámila mi a lehce se ke mě nahnula, jako kdyby mi chtěla dát pusu. Pak se ale zarazila. ,,Měj se, Siriusi." Ještě mi na rozloučenou mávla a pak už dorazila k tomu tupci, který mě propaloval nenávistným pohledem. Něco jí pošeptal a ona se rozesmála. Teď se smáli společně. Ale čemu? Mě?
Tak dost! okřikl jsem se. Siriusi, nebuď paraniodní! Je sice chytrá, zábavná, milá, krásná...a roztomiláááá...............ÁÁÁÁÁÁ ! ALe já se z ní na hlavu nepostavim! nařídil jsem si přísně. Bohužel jsem to dodržel asi tak dvě minuty. Zase jsem je měl na obzoru, Grey jí laškovně kroutil její hedvábné vlasy na svém prstě a....Sakra proč mě to tak vytáčí? Proč to nemůžu normálně přehlížet? Proč, proč, proč?
Doprčic Siriusi, vzpamatuj se! Přece se tady nebudeš litovat!
To sice nebudu, ale když...ALE TEN GREY MĚ PROSTĚ......!!!
Klid...to chce klid....
Já se snažím!
Tak asi ne moc.



Heheh, dost dobrý :)