1. června 2008 v 19:00 | Maysie
|
Takže, poslední dobou nic nepřibejvá no... tak tu máte aspoň jednorázovku...
Žádnej náznak na HP téma tam není :o)
Nevěnuju nikomu, protože tohle ani věnovat nejde =P
Pozn: upraveno 7.10.2012
________________________________________________________________________________________________________
Jak začít? Ani sama nevím. Přijdu si jako bych byla na konci všeho, podvedená, osamělá, zesměšněná, prázdná… ale můj život teprve teď naplno začíná. Teprve teď nabírá obrátky smyslu svého žití. Jak cynické. Nevím, jak jsem se dostala až sem, ale teď si naivně přeju ten krátký čas vrátit. Co byla vlastně má chyba? Byla to vůbec chyba? Je chyba mít city? Pokud ano, proč?
Sama nevím. Nikdo si nedokáže vybrat, do koho se má zamilovat. Myslím, že to začínám chápat… není chyba milovat, ale do koho se zamilovat. Zní to tak zmateně!
Ano, byla chyba věřit někomu, jako jsi byl ty… proti mně jsi byl výše, tvůj život byl jen samá zábava a užíval sis, bez ohledu na ostatní. Měla jsem to poznat hned, ale nešlo to. Nic mě nemůže omluvit, byla to má vlastní chyba. A ty jsi byl tak jiný, jenže já to neviděla. Nebyl jsi ten typ, u kterého bych to na pohled poznala.
Vzbuzoval jsi ve mně důvěru a něco co mě drželo nad vodou, měla jsem u tebe pocit bezpečí. Najednou jsem byla někdo, byla jsem někdo s tebou. Ne kvůli tomu kdo jsi byl, ale kvůli tomu jaký jsi byl, když jsi byl se mnou.
Byl jsi můj v těch společných chvílích. Patřily jen nám! Kdykoliv jsem si na tebe vzpomněla… připitoměla jsem se usmívala, stačilo si vybavit tvůj úsměv a tvé doteky, polibky… ano zamilovanost…
Ale já hloupá přehlížela nedostatky téhle krásy. Byla jsem tak naivní, že i má kamarádka věděla víc… najednou vše bylo špatně, ty jsi byl ten špatný, ale já si to nehodlala připustit. Proč taky? Nejspíš už v té chvíli jsem byla zamilovaná. Zastávala jsem se tě před všemi až jsem se v jejich očích stala tou, kterou jsem nikdy být nechtěla. Hloupou naivní husičkou, která běhá za svým vysněným. Nenáviděla jsem ty dívky, co to dělaly. Copak neměly ani trochu sebeúcty? Nezáleželo jim na tom, že jejich láska je podvadí a ničí? Byly tak moc zamilované? Tak jako snad já?
Každá chvíle s tebou dokázala rozehnat všechna mračna, která se nade mnou zatahovala, když jsem měla špatnou náladu, špatný den. Byl jsi pro mě něco jako slunce za mraky. S tebou jsem viděla jen to dobré. Ale už jsem neviděla to, jaký opravdu jsi. Kluk co si rád užívá a v podstatě ničí jedno dívčí srdce za druhým. Možná si to neuvědomuješ, ale ublížils. Ublížil jsi mně!
Pro tebe to byl jen chvilkový nezávazný flirt a mě tahle realita ničila. Nechtěla jsem to tak, chtěla jsem tě jen pro sebe..! Možná to je sobecké, ale bylo v tom mé štěstí…
Ve chvíli, kdy jsme se kvůli tomu pohádali se moje pomyslné slunce stáhlo do temnoty odkud není uniku. Nakonec já z toho vyšla jako ta špatná, co si vysnívala sladké konce. Ale když mohou mít i popelky své prince, tak proč né já? Ale tohle je naivní, já nejsem Popelka a tohle není pohádka, ale hnusná realita…
Největší problém je asi v tom, že si dívka nikdy nemůže vybrat do koho se zamilovat. A čistou náhodou nebo osudem se poprvé zamiluje prince v brnění, za kterým se schovává hloupý Honza. Jakmile shodí svou masku, vše se rozplyne. Proto jsou první lásky? Bolestné, nepovedené, krásné a krátké?
I já tomuhle kouzlu podlehla… ale po tom, co se mi otevřely oči a já zjistila jaký opravdu jsi, chtěla jsem od tebe co nejdál, abys mi neublížil ještě víc. Protože tvá přítomnost mě ničila, být s tebou nemoct se tě dotýkat! Byl to nejhorší trest, jaký jsem kdy mohla dostat! A mě nezbylo nic než jen tiše trpět, skrývat své hořké slzy před okolím… tiše trpět při tom, když jsem tě viděla s jinou… i ona ale dopadne jako já, jen se to dozví až v tu pravou chvíli…
Kdysi mi někdo řekl tenhle citát: neplač, že to skončilo, usmívej se, že se to stalo… V tu chvíli jsem toho člověka nenáviděla. Jak tohle mohl říct? Jak se mohu usmívat, když člověk kterému jsem otevřela srdce mě sprostě ponížil a lhal mi? Se lží mi šeptal, jak mě má rád, jak mu na mě záleží… slova kterými mě rozmazloval a já se cítila jako v nebi. Cítila jsem se být jeho… byl první u kterého mě tenhle fakt neděsil a tak jsem mu dala klíč, klíč ke mně… a pak odešel z mého života a nevrátil… vzal si ho i s mým srdcem pryč…
Říkala jsem si, že čas všechno zahojí… taky že ano, zahojoval rány a já už nebyla tak mimo a posmutnělá. Dokázala jsem nedávat své city najevo a skrývat je pod jinými emocemi. Bylo to těžké, ale já nikdy nemohla připustit, to že jsem se nesprávně zamilovala… dusila jsem to v sobě a čekala, až to přejde, čas měl pomoct…a ano zabral by, jenže to bych tě nesměla všude potkávat, s úsměvem na rtech… slýchat o tobě od svých přátel, kteří o tobě možná mluvili schválně nebo se o tobě doslýchat pro změnu od přátel, kteří o našem vztahu neměli ponětí. Vedral jsi se všude, neopouštěl jsi mé myšlenky a sny… všechno, co ten dlouhý měsíc odvál pryč se ve chvíli vrátilo. Vše na mě doléhalo stejně tak jako před tím. Znovu se budu trápit… potřebuju náplast na své rány, ale nechci být taková… sama musím zapomenout… čas zase pomůže…
Ano, čas…
Ale jak dlouho… kdy?
Kdy… jednou určitě… všechno, co jsem dala tobě se mi jednou vrátí a já budu moci otevřít srdce jinému, doufám, že to bude brzy… nebudu přece plakat pro někoho, kdo mi za to nestojí, ne…
A já vím, že jednou ten čas přijde, nebudu v tu dobu plakat, že jsi pryč a že nejsi můj, ale budu se usmívat, že jsem ty krásné chvíle s tebou mohla zažít… ano, jednou…
ty jo xD ty si mi vykládala jaká to je kravina a zatím.... Jenom by mě zajímalo kam na to chodíš...