23. února 2010 v 23:17 | Maysie
|
Ahoj... Tak jsem se dokopala a napsala kapitolu.
Omlouvám se, ale jelikož teď už nejsme s psaním moc velký kamarádi tak se alespoň snažím... :) Padaly tu dotazy na ostatní povídky, jestli je hodlám dokončit. Upřímně budu ráda když dopíšu tohle, protože mi to někdy dělá vážně problém, takže mě v tomhle tolerujte a omluvte... Třeba příjde den kdy budu mít chuť to napsat, ale přijde mi zbytečný se donutit ke kapitole když vím že další už nenapíšu, tady mám aspoň malinkou chuť, takže s tím spíš nepočítejte...
Díky za stálou návštěvnost a důvěru
Teď si pokud možno užijte kapitolu a prozatím a na neurčito se mějte krásně :)
__________________________________________________________________
Prudká bolest útočící na její spánek. Sakra. Sakra. Sakra. V duchu si vybavovala včerejší večer, který se jí kousek po kousku objevoval před očima jako běžící plátno filmu. Krok po kroku, dotek po doteku, oblečení které končilo na podlaze a nakonec…
V duchu zaklela. Pomalu otevřela oči. Slyšela jak spokojeně oddechuje a cítila jeho dlaň na svém boku. Ničeho nelitovala, ale věděla že teď už to bude jinak. Nevěděla jak tohle bude brát Sirius, ale věděla že kdyby to nebral tak jako ona, nemohla by s tím žít. Celou tu dobu se snažila nespadnout do téhle propasti zvané láska. Jak jí dovolíš, aby tě pohltila, sama už se ven nedostaneš a Lory se bála, že on jí v tam nechá. Nechá ji samotnou a sám si znovu půjde svou cestou. Nevytáhne jí ven, neudrží jí v dostatečné vzdálenosti od bolesti… A to ne. Doufala, že teď už kouzlo poleví. Muselo, a i kdyby ne, za pokus to stojí. Pomalu, tak aby Siria neprobudila, se odsunula a vylezla z postele. Tichounce posbírala svoje věci a zadívala se na spícího muže. Na toho do kterého jí kouzlo donutilo se zamilovat a nutí ji udělat tenhle krok.
"Promiň, ale já bych tvou zradu neunesla," šeptla tichounce a konečky prstů se dotkla jeho tváře. Potom potichu odešla z pokoje a zavřela za sebou dveře.
Kouzlo zmizelo…
Přemítala. Hlavou jí vířily otázky bez odpovědi.
Láska? Co to vlastně je? Proč převážně jen ubližuje a bere? Já nevím… promiň mi, že teď sobecky chráním sebe.
***
Spokojeně se přetočil na bok a rukou se pokusil vyhledat Lory. Když jí nenašel, pokusil se o to samé na druhé straně postele. Otevřel oči.
"Lai?" posadil se a rozhlédl se. Kde je? To kouzlo… ono muselo povolit… "Lai?!" zavolal hlasitěji. Nic. Třeba je v koupelně, v obýváku, nebo… v kuchyni. Přemýšlel v duchu. Vedle postele popadl svoje kalhoty, v rychlosti si je natáhl a rychlím krokem zamířil ke dveřím. "Lai? Kde jsi?" znovu nic, žádná odpověď, která by mu dala pokoj. Vběhl do koupelny. Všechny své věci tu má, musí někde být… seběhl schody a doslova proběhl celý domek, nakonec se vyřítil i na zahradu a k bazénu. Když ji nenašel, zůstal jen tupě stát a zírat do prázdna. To není možný, ona odešla?! Ale… zdálo se mu to jako sen, ze kterého se chtěl rychle probudit a najít jí vedle sebe, jak se k němu něžně tulí, stejně tak jako před pár hodinami. Nevěřil tomu. "Lorelai!"
Pomalu se vrátil do domu a nevědomě pátral po vysvětlení. Teprve teď si všiml bílého papírů, který byl položen na stolku vedle gauče. Vzal ho do klepající se ruky a začal číst.
Nehledej mě, takhle to je lepší. Kouzlo je pryč a oba jsme volní, můžeš jít svou cestou.
Nevěřícně hleděl na dvě věty, kterými všechno usekla. Proč rozhodla i za něj? Ptala se ho co cítí on a jak to chce? Sobecky utekla. Utekla před láskou… nebo bolestí?
***
Prásk. Objevila se před jedním z mnoha domků v ulici. Podlomila se jí kolena a za vzlyků doprovázejícími slzami se svezla na zem. Rukou si překryla ústa aby své vzlyky utišila.
Netušila jak dlouho už tam takhle klečela a plakala, věděla jen že to pořád není dost na to, aby to ze sebe dostala.
Ucítila něčí ruku jak stiskla její rameno a následně jí objala. Tiše mlčela, její přítomnost stačila. "Vyplakej se, bude ti líp… aspoň trochu," řekla polohlasně a přitom hladila kamarádku po vlasech. Trvalo pár minut než se Lorelai uklidnila natolik aby byla schopná slova. "Co se stalo Lory?" zeptala se soucitně.
"Ach, Lily… já prostě nemůžu…" hlesla a další slza orámovala dívčinu zmáčenou tvář. Beze slov jí pomohla na nohy a vedla do domu. Nikdo nebyl doma a tak se společně usadily na gauči.
"Ššš, no tak," Lor si rukou utřela tváře a zarudlýma očima se podívala na Lily.
"Já… nemohla… neměla jsem a tohle… musela…"
"Zlato vůbec tě nechápu… přinesu ti vodu, snaž se uklidnit, hned jsem tu," Lily odběhla a v zápětí se vracela se sklenicí vody. Přistrčila ji Lory pod nos, tak aby jí donutila se napít.
"Včera… opili jsme se… a pak…" ztichla. Nebylo třeba dopovídat. Slova konečně dávala smysl. "Musela jsem odejít… nezvládla bych kdyby odešel on, proto jsem musela já… už tak je to tolik těžké… tohle všechno mi převrátilo život… já vůbec nevím, nevěděla jsem kam jít…"
"Tady můžeš být kdykoliv to víš, a tohle se nějak zpraví… neboj, zvládneme to,"
"Nechci aby mě hledal, já nechci…"
"To bude dobré," znovu svou kamarádku objala a přemýšlela nad slovy útěchy, když věděla že to budou jen plané řeči a ve skutečnosti stejně nepomáhají. Proto raději mlčela a nechala dívku dál vzlykat. Časem přestane sama…
***
Rozrazil dveře a vběhl do domku. "Jamesi!" křičel po každé když nabral dech. Doběhl do kuchyně, kde nikoho nenašel a tak zamířil nahoru do pokoje. Schody bral po dvou, aby nahoře byl co nejdřív. "Sakra, Jamesi!" ječel jak na lesy a když kamaráda nenašel ani v pokoji běžel dolů na zahradu. Vyběhl z domu a jen tak tak zastavil před dřevěným altánkem, kde seděla rodina Potterova a vyděšeně zírala na Siriuse.
"Siriusi! Vyděsil si nás," oddechla si Jamesova matka a položila svůj šálek kávy na stolek.
"Kde je Lorelai? Co se stalo brácho?" James vyskočil na nohy a po pár krocích stál vedle Siriuse, který lapal po dechu.
"Ona- je… pryč!" dostal ze sebe na tři nádechy.
"Jak pryč? Co kouzlo? To už jste přátelé?" chrlil jednu otázku za druhou a táhl Siria do kuchyně, kde mu nalil sklenici vody.
"Ráno jsem se probral a nebyla tam, kouzlo bylo pryč, nic víc nevím."
"Stalo se snad něco po tom co jsme s Lil odjeli? Něco co by donutilo kouzlo zmizet? Pořád to nechápu."
"Opili jsme se," řekl prostě a z jeho pohledu už James mohl vyčíst zbytek. Zaváhal.
"Aha," řekl aby nemlčel, protože jiný komentář ho v té chvíli nenapadal. "Že jste na to nepřišli dřív," snažil se zlehčit situaci vtipem, ale když viděl Siriův naštvaný pohled raději toho nechal. "Promiň," utrousil ještě a sedl si za kuchyňský stůl. "Co chceš dělat?" Sirius trhl rameny.
"Chci jí najít, takhle ode mě ještě žádná neutekla a navíc, tady chci vysvětlení. Bral jsem to jinak a ona prostě odejde, sice jsem jí nesnášel, ale to blbý kouzlo udělalo svý, donutilo mě se…" soukal ze sebe a sám přemýšlel co chce dělat. Pak před Jamese pohodil kus papíru. "To mi tu nechala, čti," Jimmy vzal do ruky pomačkaný cár papírů a přečetl si jeho obsah. Pak se podíval na Siria a pátral v jeho pohledu.
"Nevím co si mám myslet, brácho, buď vsadila na to, že takhle se toho zbavíte o čemž pochybuju nebo měla strach, že to uděláš ty, znáš svojí pověst,"
"Sakra tady nejde o pověst, to je něco jinýho!"
"Myslíš? Se podívej co ti napsala - můžeš jít svou cestou - co ti tím asi chtěla říct?" Sirius zkřivil obličej. Věděl, že James má pravdu a tak mlčel.
"Musím jí najít, nemůžu jí takhle nechat! Kde může bejt?" vyhrkl, "u Lily! Jasně, kde jinde! No tak Jamesi dělej, zaveď mě tam, víš kde bydlí!"
"Siriusi uklidni se, jestli odešla tak tě nechce vidět a podívej se na sebe, dřív než se uklidníš, nikam nejdeme,"
"Nemuč mě sakra! Tohle je důležitý, je to o něčem jiným!" Jimmy si povzdychl. Právě v tu chvíli do kuchyně vstoupila paní Potterová.
"Siriusi, zůstaneš tu na oběd?" zeptala se a mateřsky se usmála.
***
"Lily… musím pryč. Děkuju ti za tohle… ale musím odejít, bude mě tu hledat, tohle je první místo… a já od toho musím pryč,"
"Chápu tě, kam chceš jít?" zeptala se starostlivě.
"Rodiče jsou teď v Londýně… tak tam, Sir-… nezná adresu a mamka plánovala odjet někam pryč, to mi vyhovuje…" Lily pokývala hlavou.
"Zvládneš to," řekla a dívku objala.
A fakt se ti nechce do Kouzla
Jw to nejlepší povídka, co sem kdy četla