close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

1. Kapitola - Bradavice, 1.ročník

2. ledna 2013 v 13:44 | Maysie |  Zvol si svou cestu!
Přínáším první kapču :) Je to spíš taková charakteristika a zatím se nic neděje, tak nebuďte moc natěšení :P

_____________________________________________________________________________________________________



Chtěla bych začít slovy: Kdysi dávno…
Ale tohle jsou slova začínající pohádky a můj příběh rozhodně není pohádka. Takže jinak a podle skutečnosti…


Před 9 lety

Stála jsem na nástupišti 9 a ¾ a nesouhlasně pozorovala tvrdou zeď, kterou jsem měla projít. Sice žiju v kouzelnickém světě od narození, ale pochybovala jsem, že by si žádný mudla nevšiml toho, že tu zdí prochází stovky kouzelníků a čarodějek s rodinami. Nestihla jsem nic říct a rodiče, každý z jedné strany, mě vzali kolem ramen a pomohli roztlačit zavazadlový vozík. Nestihla jsem odporovat, že nemám strach, a už jsem stála před rudočernou lokomotivou, chrlící sytou páru. Oči jsem vykulila úžasem. Bylo mi o všem vyprávěno, ale to přece nebylo ono. Táta převzal můj vozík a tlačil jej k vlaku. Já, společně s mamkou jsem hledala Hope, Hope Ottsovou. Moji nejlepší kamarádku. Je jí díky tomu, že naši rodiče se znali z Ministerstva kouzel. Nikdy bych nevěřila, jak je těžké si najít kamarády ze své vrstvy. Díky tomu, že jsme kouzelníci, tak se nemůžeme kamarádi s mudly. Prý je to nebezpečné, nechápu proč. Ale zpět k Hope. Než jsem stihla najít já ji, našla ona mě.

"Kesstar!" křikla mi za zády, až jsem leknutím nadskočila a vzápětí jsme se objímaly "Ahoj teto," usmála se na mou mámu a hned po tom mě táhla kamsi do davu lidí.

"Hope, Hope, zpomal!" smála jsem se. Konečně se zastavila.

"Není čas," máchla rukou a táhle mě opět, jak jsem pak zjistila, ke svým kufrům. Stáli tam její rodiče i s mým taťkou.
O pár chvil a jedno loučení později jsme s Hope seděly ve vlaku a nadšeně diskutovaly o našem budoucím domově. Vlak ještě ani nevyjel z nádraží a už se dveře našeho kupé, kde jsme byly samotné, rozlétly.

"Ahoj," vysoukala ze sebe jakási brunetka. "Máte tu volno?"

"Jasně, pojď," přitakaly jsme s Hope. S námahou dotlačila obří kufr pod sedadla.

"Mary McDonnaldová," představila se a podala nám ruku. V té chvíli jsme získaly další kamarádku a doufaly, že budeme ve stejné koleji.

***

Konečně, po dlouhé cestě, jsme všichni prváci stáli v obrovské síni a čekali, až nás zařadí. Myslím, že cíl většiny byl jasný: NE Zmijozel.
Pozorovala jsem loudavé pohyby spolužáků, opatrné dosednutí na stoličku a leknutí, když klobouk promluvil, obzvlášť u mudlovských studentů, pro které byl tento svět nový.

"Sirius Black," zaznělo třetí jméno ze seznamu. Měl odhodlaný, arogantní výraz. Rodiče mi vyprávěli o starých vážených rodinách. Jednou z jejich předností byl Zmijozel. Ten kluk to měl spočítané. O to víc mě překvapilo, když po dvou minutách byl zařazen do Nebelvíru. Jeho tvář se přeměnila do šťastného úsměvu. Ticho, které z překvapení všech nastalo, přerušil až hlas profesorky. Další neznámá jména, nejspíš děti mudlů. Sice jsem nebyla žádný znalec, ale znala jsem všechny jména, která bych měla znát. Od starobylých po známá, která se vyskytovala v čele aristokratického žebříčku.

"Kesstar Dalleyová," vyvolala mé jméno.

"Á, hvězdička," uslyšela jsem hlas za svými zády. Neotočila jsem se a odhodlaně vystoupala po třech schodech k rozviklané stoličce. Nebyla jsem tu ani půl hodiny a už mi vymýšleli přezdívky. Nevěděla jsem, kdo to byl, ale byla jsem si jistá, že to šlo od Nebelvírského stolu. Potom toho dotyčného uškrtím.

Kam s tebou? ozvalo se mi snad až v uchu. Potlačila jsem nutkání škubnout sebou a pozorně jsem naslouchala. Chytrá hlavička po rodičích… Havraspár? Možná, vidím, že dokážeš velké věci, Zmijozel by ti mohl být dobrým zázemím…

"To ne!" zaúpěla jsem, vždyť tam nikdo z mých předků nebyl, nechtěla jsem tam.
Ne? S tvým odhodláním… odvahou. Ať je to tedy… "NEBELVÍR!" tiše jsem poděkovala a odběhla ke svému stolu. Nemusela jsem ani dosednout, když jsem odhalila tajemného vtipálka.

"Hezky, hvězdo," zazubil se na mě Sirius Black. Věnovala jsem mu úšklebek a dál se ho rozhodla ignorovat. Následně jsem se otočila na dav nezařazených. Za pár chvil si vedle mě přisedla zrzka se zářícíma zelenýma očima. Barva jejích očí ve mně vyvolala zdravou závist. Byla jak zářící smaragdy. Zatímco moje, byly jen tmavě zelené.

"Lily Evansová," představila se. S úsměvem jsem se představila také a pak jsem vyhlížela Hope. Netrvalo to dlouho a k našemu stolu přibyli ještě čtyři členi: Remus Lupin, Hope, Peter Pettigrew a nakonec James Potter. Jak jsem později zjistila, naše skupinka osmi členů, byla sestava prvního ročníku a s holkama jsem byla na pokoji. Byla jsem spokojená. Dostala jsem se do nejlepší koleje a získala dvě nové kamarádky.

***

Nebudu vám vyprávět, co jsme dělali celý první ročník. Ano, byly i velmi zajímavé chvíle, ale já vám potřebuju přiblížit jen ty důležité, aby jste pochopili, proč jsem se prodala peklu. Teď vám přiblížím své nové kamarády.
Každý jsme byli úplně jiný a tím se naše přátelství upevňovalo víc a víc. Tenkrát jsme byly děti, takže nebylo moc věcí, které by nás zatěžovali. Jediná plně negativní věc, jak jsme ještě prvního večera zjistili, byla Siriusova rodina. Řekl nám pouze to, že díky Nebelvíru, bude mít problém, ale že mu za to stojí. Nejspíš byl černá ovce rodiny, v duchu jsem ho politovala. Znala jsem jen milující rodiče, kteří by mě pochválili i za Zmijozel, neměli totiž žádné předsudky.

Sirius Black byl pro mě uzavřený kluk, který se svěřoval jen Jamesovi, ve kterém našel nejlepšího přítele. Jeho časté arogantní a povýšené chování jsem přisuzovala jak krvi, tak tomu, že se bál někomu důvěřovat. Proto se už tehdy schovával pod masku frajera, kterého nic netíží a svou situaci se mnohdy snažil zlehčovat vtipem. Měl tmavě hnědé vlasy, o něco delší než byla tehdy chlapecká délka, a zajímavé oči. Později jsem jim začala říkat bouřkové oči. Dovedla jsem si živě představit bouřku, když se na někoho mračil nebo na druhé straně pobavené jiskřičky, když měl radost. Nikdo jsme tehdy nevěděli, co se u Blacků doma děje, ale po Vánočních prázdninách, když byl Sirius ještě více zamlklý a podrážděný, pochopili jsme, že to není nic dobrého.

James Potter. Oblíbila jsem si ho během pár dní. Byl věčně usměvavý, pozitivní a přátelský. Havraní vlasy rozčepýřené jako rozestavěné hnízdo. Brýlaté brýle, které mu slušely. Nadšeně nám vyprávěl o famfpálu a říkával, že jakmile v druhém ročníku bude moct, chce se dostat do kolejního mužstva. Celý jeho dojem kazila jen škodolibost, s kterou si, společně se Siriusem, dobírali Petera. K úlevě nás všech ostatních, ho nakonec vzali pod ochranná křídla a přijali za kamaráda. Podle nás to byl neškodný moula, který měl být spíše v Mrzimoru.

Remus Lupin. Stejně jako James pozitivní a usměvavý. Na rozdíl od brýlatého chlapce jeho úsměvy byly omluvné a my netušili proč. Byl tichý a občas se tvářil, že by byl raději neviditelný. Stejně jako Lily, byl vášnivý čtenář. Díky její společnosti začínal být otevřenější a časem se z omluvných úsměvů stali přátelské.

Lily Evansová, jako jediná z nás byla z mudlovské rodiny. Nikdo nebyl pohoršen, naopak jsme byli ohromeni, jak se z mudly může stát tak skvělá čarodějka, kterou Lily byla. Byla chytrá a výrazná, brzy se stala oblíbenkyní většiny profesorů. Výrazná díky zářícím vlasům, které ji nejedna dívka mohla závidět. Nevím, jak to dokázala, ale její vlasy byly spíše rudé, ne obyčejně zrzavé. Dokonce ani pihy v obličeji, které jsou u zrzků pravidlem, nikde nebyly. Jediným jejím trnem v patě byla její sestra, Petůnie. I to jméno podle mě, bylo děsné. Z vyprávění jsme věděly - jen my, holky, že se za Lily a její nový svět stydí, považuje ji za blázna a odradila všechny její mudlovské kamarády. Vždy jsme ji chlácholily tím, že má nás.

Mary McDonnaldová, normální čarodějka, zatím jsem nevěděla, jestli něčím vyniká, ale byla fajn. S hnědými vlasy a modrýma očima zapadala do davu sobě podobných dívek.

A nakonec Hope Ottsová. Menší dívka se světle hnědými až špinavě blonďatými vlasy. Barva jejích očí byla zvláštní, nikdy jsem se nerozhodla zda je zelená s šedým přelivem nebo naopak modrá, potažené zeleným závojem. Byla obětavá a vždycky se snažila jakkoliv pomoct, i kdyby tím uškodila sobě. Byla veselá a optimistická stejně jako James, čehož jsme si v mnoha situacích cenili.
První rok jsme zvládli skvěle. Všichni, kromě Siriuse, jsme se těšili domů. Myslím, že jsem ho zaslechla, jak říká Jamesovi, že až bude starší, nikdy se tam nevrátí.
Seděli jsme v jednom kupé. Z okénka jsme mávali Hagridovi, bradavickému šafářníkovi. Poprvé jsem díky Bradavicím viděla živého obra. Teda spíše poloobra, jímž Hagrid byl. Oproti příběhům, které mi byly vyprávěny, byl překvapivě milý a dobrotivý. Rádi jsme u něj trávili volné chvíle.
Po tom, co se vlak rozjel se Lily vytratila. Věděli jsme o jejím přátelství s jedním zmijozelským studentem. Nemohla jsem si vybavit jeho jméno. Kdybych se zeptala, James nebo Sirius by mi ochotně odpověděli. Nesnášeli celý Zmijozel a netajili se tím. Já se snažila udržet si svou hlavu bez předsudků, jak mě naučili rodiče. S Lil se přátelil ještě před nástupem do školy, tak jsem neviděla důvod, proč by kolej měla rozbít jejich přátelství. Potom se vytratil i Peter, který nejspíš stopoval vozík s dobrotami. Jak jsem vypozorovala, byl výjimečný pouze tím, že snědl vše, co mu přišlo pod ruku.
Bradavice jsem si zamilovala. Už v tu chvíli jsem se těšila na další školní rok, ale teď hurá, prázdniny!
Ale kdybych v tu chvíli věděla, co mě čeká…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Hope Hope | Web | 2. ledna 2013 v 14:39 | Reagovat

co ji čeká?! a pak že já čtenáře napínám...pche =oP
barvu Hopeiných očí jsi popsala přesně =o)
kapitola se mi líbila a já už chci další ;o)

2 LilyE LilyE | Web | 2. ledna 2013 v 17:15 | Reagovat

Nádhera, nádhera, nádhera. Jinak se to prostě popsat nedá. :D Strašně se mi to líbilo a strašně se těším na další kaapitolu. Tohle napínání mě asik zabije :D

3 Lovely Lovely | 2. ledna 2013 v 23:19 | Reagovat

Už len začiatok je super!:) už sa teším na pokračovanie...vyzerá to byť pesimistická poviedka, no také ja rada :-D

4 nel-ly nel-ly | Web | 22. února 2013 v 4:04 | Reagovat

no nevim... neni na konci Smrtijed a hele, Nebelvír... pfch :-P a já se těšila konečně zas na Zmijozelku
jej moje Mary (ale se dvěma n) a zase je chudinka jen "normální :D

5 Delly Delly | Web | 9. června 2013 v 11:25 | Reagovat

Rozhodně to začíná zajímavě. Nic takhle napsaného jsem zatím nečetla, ale líbí se mi to :-) Bombová kapitola.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

picture from SUGARGIRL14´S DA and Google
layout by Nel-ly