close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

2. Kapitola - Den zlomu

3. ledna 2013 v 10:00 | Maysie |  Zvol si svou cestu!
Nová povídka se mi píše krásně a tak tu máte druhou kapitolu :)


___________________________________________________________________________________________________________


Prázdniny. Každé dítě je miluje a ani já nebyla výjimkou. Jenže prázdniny mezi prvním a druhým ročníkem pro mě byly osudové. Od té doby jsem je nesnášela.
Teď se dostaneme k mému hlavnímu důvodu toho všeho…

Letošní prázdniny se povedly, co se počasí týče. S rodiči jsme byli na dovolené v Egyptě. Je to úplně jiný svět než ten náš, nádhera. Teď už se ale prázdniny chýlí ke konci. Za týden mě Bradavický expres odveze zpět, do mého druhého domova. Od Lily a Mary jsem dostala pár dopisů a s Hope jsme se o prázdninách viděly, přece jen, bydlí kousek od nás. Na všechny jsem se těšila a tak rodiče nepřekvapilo, když jsem jim po večeři oznámila, že už mám zabaleno. Už i na Příčné ulici jsem byli a nakoupili vše, do druhého ročníku. Pyšně jsem nosila hůlku v kapsách u kalhot, i když jsem ji ještě pět let nemohla, kvůli hlídáčku a ministerstvu, použít.

Už jsem se zmiňovala, že rodiče byli bystrozorové?

Bylo krátce po sedmé hodině. Slunce už zapadlo, ale stále ozařovalo krajinu a oblohu. Až za dalších třicet minut se rozsvítily pouliční lampy. Seděla jsem v křesle a zadumaně listovala denním věštcem. Rodiče vedli klidnou konverzaci. Nikdy jsem se moc neptala, co přesně jako bystozorové dělají. Nejspíš proto, abych se o ně nemusela bát.
Dostala jsem se na stránku, na které byl další varující článek ohledně černokněžníka, který nabírá na síle a podle všeho chce ovládnout kouzelnický svět. Podle mě to byl blázen. Nemůže přece jen tak ovládnout svět… Ministerstvo mu to nedovolí. Doufala jsem, že se nemám čeho bát, kdyby ano, určitě by mi to rodiče řekli. Naštvaně jsem odhodila noviny a vecpala se mezi rodiče na pohovku, následně na tátův klín. Byla jsem jeho jediná holčička, princezna. Mamka mě pohladila po blonďatých vláskách a já jí vtiskla pusu na tvář. Měly barvu medu, byly tak krásně zlatavé. Což byl důvod, proč jsem Lily nezáviděla tu její barvu, na svou jsem byla pyšná.
Byli jsme spokojená rodinka, jediné co nám chybělo, byl další přírůstek, po kterém rodiče snili. Ani já se nebránila, vždycky jsem toužila po bratříčkovi nebo sestřičce. Jenže nám nebylo přáno.
Domem se rozlehl pronikavý tón kouzelného alarmu. Cukla jsem leknutím a vzápětí mě táta postavil na nohy. Nevěděla jsem, co se děje, ale podle jejich výrazů, nic dobrého.

"Mami-"

"Schovejte se!" vykřikl táta a odběhl ke dveřím.

"Mami-"

"Kessy, zlato, schovej se," snažila se říkat klidně a proti mé vůli mě postrkovala k velké ozdobné skříni v pokoji.

"Mami! Já nechci!" snažila jsem se přesvědčit, ale ani mě nevnímala.

"Všechno dobře dopadne zlato, teď se schovej, musím jít tatínkovi pomoct," otevřela skříň a nastrkala mě do ní.

"Já se bojím-" rukou jsem přidržela dveře skříně a zabránila mámě, aby mě schovala.

"Kesstar, hlavně zůstaň schovaná!" řekla už bez klidu a spěšně. Nebyl čas…

"Mami!"

"Máme tě moc rádi," řekla skoro loučivým tónem a můj strach s úzkostí nabírali na síle. Následně zaklapla zavírání.

"Mami…" zašeptala jsem. Věděla jsem, že mě slyší. Seděla jsem a držela se za svá kolena. Zavírání bylo sestaveno z jednotlivých laťek, tak že mezi nimi byly malé mezery a já viděla ven. Viděla jsem mámin pohled. Překvapeně jsem zamrkala, když na mě namířila hůlkou.

Petrificus totalus

Bylo to poprvé, co na mě bylo použito kouzlo. Celé tělo mi rázem ztuhlo a já poplašeně těkala očima z jedné strany na druhou, protože ty jediné zůstali pohybu schopné. Bylo to poslední, co mamka stihla udělat. V následují chvíli se do obýváku vehnalo pět postav v kápi a jedna z nich držela tatínka. Na jednoho stihla zaútočit, ale další z nich ji vzápětí odzbrojil. V tu chvíli jsem přestala věřit, že to dobře dopadne. Z očí se mi spustili slzy a tekly po kamenné tváři. Donutili rodiče, aby si před ně klekli na zem.

"Máme pár otázek," ozval se jeden z nich hrubým hlasem. Stále na sobě měli masky, abychom je nepoznali. Ptali se na věci, kterým jsem nerozuměla. Pak hledali skryté svědky, kteří je usvědčili a chtěli se jich zbavit. Moji rodiče stále mlčeli.

"Nic vám neřekneme," odvětil táta klidně. Nechápala jsem jeho klid. Doufala jsem, že přijde pomoc, ale nedorazila žádná…
Postava klidně zvedla hůlku a vyslala kouzlo na mamku. Z pokleku dopadla v křeči na podlahu a zmítala sebou. Chtěla jsem křičet, ať toho nechají, ale nemohla jsem. Byla jsem uvězněna ve svém těle.

"Ani teď?" zeptal se důrazněji s pohledem upřeným na tátu. Jeho obličej nebyl překvapený, nejspíš čekal, jak se k nim budou chovat. Dál se snažil tvářit klidně, ale někdo kdo tátu zná, by věděl, že pohled na to, jak mučí jeho manželku, je pro něj jedna z nejhorších věcí.

"Ani teď," odpověděla pro změnu máma. Neměla jsem představu, jak moc musela trpět, ale podle toho, jak to vypadalo, jsem ji obdivovala, že ani jednou nevykřikla. Vždycky jsem ji znala jako milou a usměvavou. Až tehdy jsem poznala její pravou, silnou a odhodlanou osobnost.

"Crucio!" kdybych mohla, vyděšeně bych křičela. Nepromíjené kletby! Prosila jsem všechny mocné kouzelníky, které jsme znala, aby se stalo něco, cokoliv.
Ale nic se nestalo. Další půl hodinu jsem byla nucena sledovat, jak mučí moje rodiče kletbami, které jsem ani neznala. Párkrát jim nestačila hůlka a já musela pozorovat, jak je netrpělivě mlátí pěstmi. Zavřela jsem oči, ale ani to mě neosvobodilo, stále jsem slyšela zvuky, pod kterými jsem měla živou představu, co se děje. Přála jsem si zacpat uši a probudit se s hrozného snu. Do kruté reality mě ale vrátila dvě slova a křik.

"Avada kedavra," pronesl dotyčný s klidem jakoby šlo o obyčejné kouzlo a ne nepromíjenou smrtící kletbu.
Rychle jsem otevřela oči a vnitřně křičela. Zabil mi tatínka! Nevěřila jsem tomu, určitě to nebyla pravda, nesměla! Podívala jsem se na maminku, stěží lapala po dechu a po tvářích se jí koulely slzy. Podívala se mým směrem. Krátkým pohledem se se mnou loučila. Další vlna slz dopadala na má promáčená kolena.
Najednou si sundali masky. Až po čase mi došlo, že to udělali proto, že nehodlali nechat mé rodiče na živu. Kdyby ano, rozhodně by si je nesundávali před bystrozory. Spadla by mi brada, kdyby to šlo. V jedné postavě jsem poznala studenta, který byl loni v Bradavicích naposledy. Byl to prefekt a nebelvírským rozdával tresty za nic, jak na běžícím páse. Vypadal ustrašeně, na rozdíl od ostatních. Hůlku držel svisle podél těla. Ani jednou jsem ho neviděla ji zvednout. Pak už to byly jen neznámé tváře. I když se mi pohled na každého z nich hnusil, pečlivě jsem si je prohlédla.

"Mám zabít i tebe?" zeptal se posměšně. Plakala a jemně zavrtěla hlavou. Nemohla odejít, má tu mě, musí tu se mnou zůstat! V duchu jsem kroutila hlavou společně s mamkou a prosila za její život.
Muž se jen zasmál. "Viděla jsi naše tváře, vážně si myslíš, že bych tě mohl nechat žít?" znovu se zasmál. Ten smích mě bude strašit ve snech, stejně jako jeho tvář. Byla částečně zjizvená a celá zvláštní. Ani jsem nevěděla, kdo to je a bála jsem se ho.
Děsila jsme se chvíle, kdy uslyším znova smrtící kletbu. Nevyslovil ji, nikdo z nich.

"Nebudeš to mít lehké, nezabiju tě hned. Za to, jak jsi byla hloupá a neřekla nám, co jsme chtěli vědět, budeš umírat pomalu, nikdo tě nenajde," řekl mrazivým hlasem. Vyslal na ni další z kouzel, která jsem neznala. Spokojeně se usmál, kývl na ostatní a odešli. Prostě odešli! Sledovala jsem, jak umírá i maminka a nemohla nic dělat. Snažila jsem se pohnout, přemoct kouzlo, ale nešlo to. Její hrudník se zdvihal míň a míň. Docházel jí čas. Byla jsem bezmocná, už nikdy jsem nechtěla ten pocit znovu zažít.

Přišlo mi to jako věčnost, ale ztuhnutí povolilo. Vyskočila jsem ze sedu a skončila na koberci, jak jsem měla zkamenělé nohy.

"Mami!" křičela jsem plačtivě už z dálky. Doplazila jsem se a zatřepala s ní. "Maminko, neo-pouš-těj mě!" prosila jsem ji a držela její ruku, která už nebyla tak teplá jako při jejím pohlazení. Věděla jsem, že musím přivolat pomoc, ale jak? Jak se volá kouzelnická pomoct? Než bych poslala sovu, umře mi. Nemohla jsem vyběhnout k sousedům, byli to mudlové. Nikdo z nich by mi nedokázal pomoci. Neuměla jsem se přemisťovat a náš dům byl zabezpečený proti tomu. I kdybych to uměla, nedokázala bych mamku dotáhnout ven před dům. Ani ke krbu, který byl na druhé straně místnosti a použít letax. Hůlka v kapse mě tlačila do stehna. Rychle jsem ji vytáhla. Neznala jsem ale žádné léčící kouzlo. Nic. Neuměla jsem vykouzlit patrona. Silně jsem zpanikařila. Začala jsem hůlkou mávat na všechny směry a křičela kouzla, která mě napadla. A že jich moc nebylo. Kouzla jsem s pláčem komolila tak, že mnohdy se něco rozbilo, než aby levitovalo. Trvalo to asi dvě minuty, když z krbu vystoupil vysoký muž v šedém plášti. Začal křičet ještě dřív, než zelené plameny úplně zmizely.

"Slečno Dalleyová! Co to děláte! Hromadíte nám na ministerstvu zprávy o porušení předpisů o nezletilém kouzelníkovi!"

"Po-moc," vydala jsem ze sebe, když si nás nevšiml a pohledem pátral po polorozbořeném obývacím pokoji. Konečně si všiml mrtvého těla mého táty a nás. "Mami," šeptala jsem znovu a skláněla se nad ní. Vteřinu překvapeně stál a pak přeběhl k nám, vzal maminku do náruče a běžel ke krbu.

"Počkejte tady!" rozkázal, nabral si letax a pak zmizel v zelených plamenech. Nemohla jsem tu čekat. Musela jsem za ní, ještě žila, zatímco táta ne. Podívala jsem se na tělo bez života. Další slzy následovaly ty předchozí. Bezmocně jsme zakřičela. Zaběhla jsem do krbu a následovala kouzelníka. Hodila jsem letaxový prášek pod své nohy. "Nemocnice Svatého Munga!" cestou sítí se mi podlomily nohy a tak jsem v nemocnici přistála na kolenou. Hned se ke mě přihnala lékouzelnice.

"Moje máma- teď ji-"

"Kesstar? Ano, vím, pojď se mnou," řekla klidným hlasem a pomohla mi na nohy. Jak sakra mohla být tak klidná?

"Ne, chci mámu! Kde je?" chytla mě znovu za ruku, ale já jsem ji okamžitě vyškubla. "Kde? Ona mi nesmí umřít! Ne už ne, můj táta..!" zničeně jsem blábolila.

"Kessy, bude to dobré," pohladila mě na vlasech, snažila se mě uklidnit, ale vůbec se jí to nedařilo.

"Nebude! To říkala maminka taky!" opět jsem plakala. Znova se mi podlomila kolena. Už mi nic neodpověděla. Zřejmě taky věděla, že to nebude dobré. Složila jsem si obličej do dlaní a plakala. "Nesmím… nemůžu o ni přijít," mumlala jsem do dlaní a celá se třásla. Po chvíli jsem ucítila, jak mě někdo bere do náruče a někam nese. Nevím, kam mě dotyčný odnesl, jen jsem dál volala své rodiče, ale nikdo mi neodpovídal…
Vzbudily mě cizí hlasy. Zamrkala jsem a tím se mi rozlepily smáčené řasy. Na okamžik jsem zadoufala, že to byl jen zlý sen, ale když jsem se podívala na své ruce a spatřila rudé skvrny, procitla jsem zpět do reality.

"Chudinka malá, je v šoku," uslyšela jsem znovu hlas, který mě vzbudil. Tentokrát jsem mu už rozuměla. Bez hnutí jsem naslouchala a upírala oči do bílé zdi. "Řekneme jí to, až se probudí… plakala tak dlouho, dokud neusnula," opáčil druhý hlas.
Prosím, jen ať není… spolkla jsem slzy, které se mi znovu draly do očí. Malátně jsem se vyškrábala na nohy a došla ke dveřím prázdného pokoje. Byly otevřené a dvě lékouzelnice stály hned vedle. Ani jedna si mě nevšimla.

"Co mi řeknete… až se probudím?" zeptala jsem se třesoucím hlasem. "Kde je maminka? Chci ji vidět!" podívaly se na sebe divným pohledem a jedna z nich vykročila ke mně. Poplašeně jsem couvla o dva kroky zpátky. "Kde je moje máma?!" křičela jsem na ni.

"Kesstar-" snažila se ke mně znovu přiblížit, ale marně.

"Ne! Žije, slyšíte! Musí žít," znovu jsem se rozplakala. Oči mě pálily a já dál naříkala. "Nemůže mě opustit, nemůžou oba… jen tak odejít!"

"Je nám to moc líto, lékouzelníci dělali všechno, co-"

"Lžete! Není to možné, nemůže být mrtvá…" sesunula jsem se na zem podél zdi. Vše mi přišlo zmatené, zpomalené pohyby všech okolo, jak se mě snažili uklidnit. Jejich hlasy jsem slyšela z dálky. Nebylo nic, co by mě uklidnilo.

"Kessy!" až známý hlas mě vytrhl z transu.

"Babi-čko…" zašeptala jsem. "Mamá a táta…" když došla ke mně, všimla jsem si slz na jejích starých tvářích. "Babi, to nemůže být pravda…" mlčela a přivinula mě k sobě, tiše plakala.
Svírala jsem pěsti a prosila, aby to přestalo bolet. Aby se rodiče vrátili a zůstali tu se mnou.

Nedokázala jsem se smířit s tím, že už je nikdy neuvidím.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 LilyE LilyE | Web | 3. ledna 2013 v 13:18 | Reagovat

To bylo strašně smutný. Chudák Kess, to pro ni muselo být strašný, když viděla svoje rodiče umírat a nemohla nic udělat. Hrůza.
Ale kapitola to byla moc hezká, i když smutná a moc se těším na další.

2 Angel Angel | 3. ledna 2013 v 17:01 | Reagovat

wau, tak to je hodně emotivní kapitola..povedla se ti

3 Hope Hope | Web | 3. ledna 2013 v 19:18 | Reagovat

to je tak příšerně smutné =o( a mně budeš tvrdit, že jsem na svoje postavy zlá...ale kapitola se mi i tak líbila =o)

4 Lovely Lovely | 4. ledna 2013 v 11:37 | Reagovat

Ach jo..strašné, že to musela vidieť a najmä keď bola ešte taká mladá:/
No bolo to super napísané!:) teším sa na pokračovanie, ako sa to bude vyvíjať..:)

5 nel-ly nel-ly | Web | 22. února 2013 v 4:32 | Reagovat

:(
si zlá
ošklivá
a tahle kapitola byla napsaná brilantně
T_T

6 Delly Delly | Web | 9. června 2013 v 11:43 | Reagovat

Tohle bylo tak šíleně... smutné. Hrůza, co zažila, opravdová hrůza. Na druhou stranu se mi líbilo, jak to prožívala, protože jsem snad poprvé vážně věřila tomu, že skutečně trpí. Vážně úžasně napsané, i když tak smutné.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

picture from SUGARGIRL14´S DA and Google
layout by Nel-ly