close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

3. Kapitola - Přátelé

6. ledna 2013 v 16:21 | Maysie |  Zvol si svou cestu!
Ahojda :)
Přináším 3 kapitolku.


_____________________________________________________________________________________



Podruhé jsem stála na známém nádraží. Tentokrát to bylo jiné. Bez barev, chaotické, takové zvláštně prázdné. Možná ta prázdnota byla jen ve mně. Nemohla jsem najít známou tvář. Možná jsem ani nechtěla. Babička se se mnou rozloučila už dávno, odhaduji, že tu stojím patnáct minut a stále koukám na vyčkávající lokomotivu. Možná jsem čekala na někoho, kdo mě zachrání a odežene zlé vzpomínky.

Myslí se mi proháněly vzpomínky, tváře rodičů a jejich tváře. Pohledy, kterými mi dali sbohem, aniž by mě objali. Vzpomínala jsem na otázky, které mi kladl neznámý bystrozor, ještě týž den, kdy se to stalo. Kroutila jsem hlavou, že nevím, co se stalo. Zapírala jsem možnost, že se to opravdu stalo nebo jsem plakala. Tehdy jsem nevěděla, proč jsem mu zalhala, že jsem byla schovaná v pokoji a nikoho neviděla.

Dnes už to vím.

Byl to jen týden a každý den se mi znovu zdálo to samé. Noční můry, které pokaždé končily nepromíjenou kletbou. Samota, která mi odehnávala úsměv, který se mi babička snažila přivodit. Utísněný pocit, že bych raději zemřela s nimi, než prožívat tuhle bolest.

Z mého vzpomínání mě vytrhly až holky, které, jak mi došlo, na mě už chvíli mluvily.

"Je nám to hrozně líto, jak ti je?" zeptala se starostlivě Mary.

"Jak by jí asi bylo?" zamračila se Hope. Pokusila jsem se o úsměv, který mi ani jedna z nich neuvěřila. Nevěděla jsem, jak se zachovat. Nechtěla jsem, aby se mě vyptávaly a chlácholily mě. Za ten týden to dělal každý, koho jsem potkala. Chtěla jsem zahnat ty soucitné pohledy. Že to nebude dobré, jsem věděla už od toho dne, a každého, kdo se mi to snažil nalhat, jsem nenáviděla.

"Co se tváříš, jak kdybys snědla trolí holub? Vracíme se do školy, to je důvod k úsměvu!" uslyšela jsem známý hlas a po druhé od doby co ho znám, jsem ho zatoužila uškrtit. Věnovala jsem mu kamenný pohled a potlačila slzy. Nechápavě trhl rameny, když v tom ho Hope chytnula za límec a odtáhla pár metrů dál od nás. Nejspíš doufala, že je neuslyšíme, avšak jejich rozhovor k nám doléhal velice srozumitelně.

"Pitomče!" řekla naštvaně a plácla Siriuse dlaní do čela tak, že to doznělo až k nám. V jiné situaci bych se smála, ale teď to nešlo. "Copak to nevíš?! Smrtijedi Kess zabili rodiče, před týdnem!" otevřel pusu dokořán a pak se podíval mým směrem. "Všude to psali!" řekla rozzlobeně, když si všimla jeho zaraženého pohledu. Dívala jsem se stranou a cítila jeho pohled. Podívala jsem se na Lily a zamířila s ní k vlaku.

"Tys tomu dal, Tichošlápku," uslyšela jsem Jamesův hlas a zachytila Remův pohoršený pohled. To nám to pěkně začíná.

O pár minut později se vlak rozjel. V kupé jsem byla pouze s osazenstvem svého pokoje. Nikdo se neodvážil promluvit. Já se snažila dívat z okna a ignorovat pohledy holek. Jedna po druhé koukaly střídavě na mě, na sebe navzájem nebo zahanbeně do podlahy. Žádná z nich, ani já, nevěděla, jak se chovat, o čem mluvit. Sice ticho bylo příjemnější než dotazy a litování, ale ještě minuta ticha a měla jsem pocit, že se tu udusím nebo rozbrečím.

"Jdu se projít," řekla jsem do ticha a podívala se na každou zvlášť. Ulevím tím i jim.

"Půjdu s tebou-"

"Ne, Hope," zarazila jsem kamarádku gestem ruky a sama vstala. "Vy to nechápete… jsem vám hrozně vděčná, že se snažíte mi pomoct, ale to ticho, pohledy… víc mě to dusí. Vím, že je hloupé dělat, jakože se nic nestalo, ale chovat se takhle, to nepomáhá," snažila jsem se říct vyrovnaně a otevřela dveře kupé. "Potřebuju jen trochu vzduchu," pokusila jsem se o chabí úsměv a zaklapla dveře kupé dřív, než se některá z nich zasnažila protestovat. Zamířila jsem na konec vlaku, doufala jsem, že nikoho nepotkám. Být ještě chvíli v kupé, rozbrečela bych se a nic by mě nezastavilo, opět…

Přes několik studentů jsem se propletla ke konci vlaku. Naštěstí tam byl malý výklenek, do kterého jsem se mohla schovat. Podél zdi jsem sjela do sedu a opřela si čelo o kolena. Srdce se mi rozbušelo a já jen těžko odolávala náporu pláče, který přicházel ve vlnách.

"Kesstar?" překvapilo mě, že jsem neslyšela žádné kroky. Musela jsem uznat, že jeho přezdívka byla velice trefná. Bez vyzvání si přisedl vedle mě. "Omlouvám se, za to, co jsem řekl," těžce vydechl. Za rok, co jsem ho znala, jsem věděla, že nesnáší omluvy a sám se neumí omlouvat. "Domů… do toho místa, kde musím žít, se nedostanou žádné zprávy, ani nesmím číst věštce," řekl nazlobeně. Když jsem stále nereagovala, položil mi ruku na rameno. "Jak ti je?" při otázce jsem neudržela slzy a zvedla uslzené oči od kolen.

"Oni… už tu nejsou… už nikdy…" všimla jsem si mírného tiku v jeho obličeji, nejspíš pro něj nebylo snadné pozorovat plačící dívku a nemoci nic udělat, protože mou bolest nedokázalo zastavit nic. Mezi vzlyky jsem se snažila komunikovat dál. "Už nejsem… tatínkova princezna… on tu není. Ztratila jsem je," zavzlykala jsem ještě víc a uhnula pohledem. Přitáhl si mě k sobě a objal. Školní košile, kterou už měl na sobě, byla za chvíli poznamenaná mokrým flekem.

"Budeš moje princezna," řekl tak zvláštně, až mě to potěšilo. "Všichni se o tebe postaráme a za čas to bude lepší,"

"Siriusi," odtrhla jsem se od jeho ramena. Jeho odpověď mě donutila k malému úsměvu. Ocenila jsem, že mi neřekl, jak to bude dobré. Sám dobře věděl, že nebude. Jeho rodina sice nezemřela, ale občas o nich tak mluvil.

Když si na tuhle chvíli vzpomenu, myslím, že to byl okamžik, kdy se z nás stali přátelé a ne jen spolužáci. Svůj slib dostál z tehdy dětského slibu až do současnosti.

Jak Sirius slíbil, snažili se o mě starat a odvádět mé myšlenky jinam. V podstatě se jim to dařilo, ale temné zákoutí mé duše s bolestnými vzpomínkami, přehlušit nedokázali. Nejvíc mě trápily noční můry, kterých jsem se nemohla zbavit. Častokrát jsem v noci budila holky svým křikem, když jsem volala rodiče, ať mě neopouští…

Nové, silnější přátelství se vyklubalo i mezi Lily a Remusem, kteří trávili spoustu času v knihovně a učili se. Pasovali jsme je na naše šprty, samozřejmě v dobrém, protože úkoly jsme často opisovali právě od nich.

Svůj čas jsem většinou trávila s Hope a Siriusem. James se podle své představy úspěšně začlenil do kolejního famfrpálového mužstva a tvrdě trénoval. Mary byla občas s námi, ale většinu času v knihovně nebo jinde, o čemž jsme neměli tušení. A Peter? Ať byl s kýmkoli, jen mlčel a poslouchal, byl to zkrátka moula.


***


Čas běžel rychlostí blesku a my jsme byli ve třetím ročníku. Jediná očividná změna byla chování kluků. Zjevně nastal čas a jejich lýtka se zapalovala nebezpečnou rychlostí. První známka toho, nás dostihla hned v září na nádraží.

Dodnes si pamatuji jeho první: "hej Evansová! Půjdeš se mnou na rande?" vyprskla jsem tehdy smíchy. Oproti tomu Lil vypadala zaraženě, trochu se začervenala a následně obnovila přísnou tvář.

"Ne," řekla tehdy překvapeně a zmizela ve vlaku dřív, než by na její odpověď zareagoval. Do našeho kupé měl ten den James Potter zakázaný vstup. S nadhledem jsme se tomu smály, vždyť nám bylo třináct. James se ale nenechal odehnat a své výzvy opakoval každý den. Nebylo nám tudíž překvapením, že po týdnu Lily nečervenala stydlivostí, ale rudla vzteky. Po měsíci své snahy vzdal, na dobu neurčitou, jak sám poznamenal, a zrzce se raději vyhýbal, dokud nevychladla.

Lily svůj ostatní čas stále trávila se Severusem Snapem, se kterým měla důvěrné přátelství, jak se nám jednoho dne konečně svěřila, když jsme zvědavě naléhaly. K její smůle se díky tomu stal zmijozelský student terčem posměchu a urážek právě našeho nebelvírského dua. Jamesova popularita tím u Lily klesla na bod mrazu, ale u ostatních oba stoupali na žebříčku oblíbenosti výš a výš.

Blížili se Vánoce a Sirius, jako jediný, se opět netěšil domů. Stále se nesvěřil, proč. Byl nesvůj a protivný. Zvědavost mě dostávala víc a víc, ale nechtěla jsem vyzvídat, bylo jasné, že o tom nerad mluvil. V tomto období mu jako jediné zvedlo náladu to, že je o rok starší než my, protože narozeniny nás ostatních, se konaly až po novém roce. Nikomu jsem to nepřiznala, ale také jsem se netěšila domů. Svátky mi připomínaly chvíle, kdy se můžu vrátit jen k babičce, ne k rodičům. Naneštěstí mi zbyla aspoň ona.

***

V zimě byly Bradavice nejkrásnější. Byl to jediný čas, kdy jsem chvílema dokázala zapomenout na své rodiče a bavit se s přáteli. Nejhorší to bylo v létě. Sníh dokázal odlákat mou pozornost a nepřipomínal mi letní den.

Překvapilo mě, že tentokrát byl Sirius po Vánocích ještě zamlklejší a choleričtější než obvykle. Vlastně, takový byl vždycky před odjezdem domů, ale nikdy ne po návratu. Slíbila jsem si, že ten důvod zjistím.

Ten den mi trvalo dlouho, než jsem usnula. Do snu se mi vkradla tragická scéna. Poplašně jsem otevřela oči a doufala, že jsem nevzbudila holky. Klidně spaly dál a tak jsem si vzala župan a potichu se vykradla z pokoje. Zapadla jsem do obrovského křesla u krbu a skrčila se do klubíčka. Tiše jsem pozorovala dohořívající plameny a vybavovala si jejich tváře. V takových chvílích jsme to dělala častokrát, protože jsem nechtěla zapomenout sebemenší detail jejich obličejů. Právě jsem viděla tvář Luciuse Mlafoye, jediného z pěti vrahů, kterého jsem znala jménem, když mě vyrušil neznámý zvuk. Po chvíli naslouchání jsem v něm poznala pláč. Nevím, zda větší byla zvědavost nebo touha pomoci, ale vydala jsem se ke schodům dívčích ložnic. Když jsem vystoupala o pár schodů výš, zjistila jsem, že z dívčích ložnic to nevychází. Vrátila jsem se zpět pod schody a znejistěla. Netušila jsem, jak uklidnit plačícího kluka, ale věděla jsem, že potřebuje pomoc a tak jsem sebrala odvahu a vykročila do schodů. Naštěstí nebyly zabezpečené kouzlem, jako ty dívčí. Vyšla jsem pár schodů. Neznámí seděl pod prvním patrem, nejspíš aby nebyl slyšen. Dotyčný si mě zatím nevšiml. Když jsem stála pět schodů pod ním, zalapala jsem po dechu.

"Siriusi?" zeptala jsem se potichu. Tohle mi na mého kamaráda nesedělo. Okamžitě přestal vzlykat a otřel si obličej do županu, nejspíš, aby nedal najevo svou slabost.

"Co tu děláš? Jdi pryč, Kesstar," řekl naštvaně a odvrátil pohled. Zamračila jsem se a přisedla si vedle něj.

"Co se stalo?"

"Nic se nestalo."

"Siriusi! Tak mi vysvětli, proč tu pláčeš?"

"Sakra, nebrečím!" řekl naštvaně a odstrčil mou ruku, když jsem se dotkla jeho a on bolestně sykl.

"To určitě, řekni mi konečně pravdu! Co ti dělají doma? Oni… ubližují ti?" zeptala jsem se opatrně. A upřela na něj svůj pohled. On ucukl a zadíval se na své pantofle. Položila jsem mu ruku na rameno, "Mě to říct můžeš, jsem tvá kamarádka," pokusila jsem se ho pobídnout. Zabralo to.

"Nedokážeš si představit, co se u nás děje," řekl tiše a na chvíli zmlkl. Povzbudivě jsem mu stiskla ruku. "Víš, moje rodina… je zlo, neznají hranice…"

"Co ti provedli?" zeptala jsem se netrpělivě a s obavami.

"Nic jim není cizí, nebojí se… ministerstva, nikoho," dál chodil okolo horké kaše a vyhýbal se přímé odpovědi. Bála jsem se, že to, co uslyším, bude hodně zlé. "Když jsem se dostal do Nebelvíru… tak," krátce se mi podíval do očí a pak znovu ucukl, "poprvé na mě tehdy použili Cruciatus," zalapala jsem znovu po dechu a přiložila si dlaně na ústa, abych nevykřikla. Při vzpomínce, jak nepromíjená kletba působí, mi naběhla husí kůže. Než jsem se stačila vzpamatovat, pokračoval dál. "Letošní Vánoce byli zatím nejhorší," dopověděl a na důkaz si vytáhl rukáv. Na předloktí měl do krve vyryté jedno slovo.

Krvezrádce

"Snažili se mě znovu přesvědčit, abych následoval je a nechal se přeřadit do Zmijozelu," řekl s odporem, "abych jim přestal dělat ostudu," podíval se na mě a vypadal, že se mu ulevilo, když své trápení konečně někomu svěřil.

"U Merlina, to není správné! Musíš to někomu říct, někomu, kdo ti pomůže! Tohle přece nemůžou!" řekla jsem naštvaně a zároveň bezmocně. Oba jsme věděli, že by Siriusovi nikdo nevěřil. Dostal by to na starost úředník, známý s rodinou. A on byl pro všechny vyvrhel, který nectí čest rodiny a dal se na špatnou cestu.

"Nic s tím nemůžu dělat. Kdybych něco řekl, bylo by to ještě horší," řekl smutně a v očích jsem zahlédla nenávist vůči jeho rodině. "Nevím, co mám dělat Kess, už… to nezvládám,"

"Já tě ochráním," řekla jsem, i když jsem věděla, že toho nejsem schopná. Zatím ne. Pousmál se a já ho objala. Dělala jsem, že nevidím slzy, které si rychle setřel. "Utečeme!" vyhrkla jsem najednou. I když můj návrh byl zatím nereálný, muselas jsem ho povzbudit, jakkoliv. Nechápavě se na mě podíval. "Až budeme plnoletí, utečeme spolu a oni už ti nikdy neublíží!" plánovala jsem nadšeně.

"Co tvá babička?" zeptal se, i když otázka nebyla na místě, kvůli aktuální nereálnosti plánu. Jen jsem mávla rukou. Babičku jsem milovala, ona jediná mi zbyla, ale kdo ví, co bude za tři roky?

"Dala bych ti neporušitelný slib, ale neznám to kouzlo," zamračila jsem se a Sirius se pousmál. Za jeho úsměv bych udělala vše. "Přátelé na život a na smrt," řekla jsem s vážnou tváří, postavila se a podala Siriusovi ruku. Znovu se zasmál, asi si myslel, že jsem praštěná, ale nahlas to neřekl.

"Navždy," pousmál se a mou ruku stiskl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hope Hope | Web | 6. ledna 2013 v 23:47 | Reagovat

jak já znám Hope, ta Siriovi nikdy takhle nevyhubovala ;o) mno, možná kdyby byla vážně naštvaná...
jenom přátelé? myslím, že to přeroste v něco víc ;o)

2 LilyE LilyE | Web | 7. ledna 2013 v 21:42 | Reagovat

Jak Siriuse Hope vyhubovala bylo dobrý. :D Ale nedivím se, že to netušil. :-( Ten konec byl dojemný a nechápu, jak se může matka chovat TAKHLE ke svému synovi! Já vím, že Blackovi jsou prostě Blackovi, ale i tak..... Prostě hrůza! Jak tam Kess slíbila Siriusovi, že budou kamarádi na život a na smrt bylo super. :D Krásná kapitola :-)

3 nel-ly nel-ly | Web | 22. února 2013 v 4:38 | Reagovat

drsný... kouzelníci mají rádi zohavování předloktí, co?

4 Delly Delly | Web | 9. června 2013 v 16:12 | Reagovat

Páni, výborná kapitola. Hope mě na začátku vážně pobavila :-D A ostatní... takové silné okamžiky. Vážně povedená kapitola :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

picture from SUGARGIRL14´S DA and Google
layout by Nel-ly