close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

4. Kapitola

10. ledna 2013 v 23:39 | Maysie |  Zvol si svou cestu!
Přináším čtvrtou kapitolu :) Jedna část - poznáte určitě která, je psaná pode knihy, kterou jsem si k tomu otevřela, tak snad oceníte mou snahu. Kapča má 7 A4! můj rekord :)
Trochu jsem to urychlila, abych se dostala k hlavnímu ději.
Příjemné počtenííí

______________________________________________________________________________________________________________


Čtvrtý ročník nebyl nijak zajímavý, když opomenu školní tresty, které jsme často dostávali díky Jamesovi a Siriusovi. Na druhou stranu, nikdy s nimi nebyla nuda. Ovšem jednoho dne, ke konci roku, předčili naše očekávání.

"Dovolte mi, abych vám představil Pobertův plánek," zazněl James vážně. Já a Hope jsme se s nedočkavostí podívali na kus papíru ležícího na stole, v očekávání, co to bude tentokrát.

"Co to je?"

"Pobertův plánek," zopakoval James.

"Ale na co?"

"To hned uvidíš, Hope," usmál se Remus a James poťukal na pergamen.

"Slavnostně přísahám, že jsem připraven ke každé špatnosti," rozesmála jsem se. To by odpovídalo. Jak nám o chvíli později dokázali, plánek byl dokonalý. Zobrazoval každé tajné místo a chodby na hradě, které během čtyř let dokázali objevit. A ke všemu, každou osobu, teda její jméno, na místě, kde se nacházela. Úžasné řešení, jak se vyhnout školním trestům a Filchovi.

"To je úžasný," hlesla Hope, stále pátrající v plánku.

"Úžasný," řekl James a ukázal na jedno jméno. "Už nikdy nebudeme ztrácet čas, až budeme hledat Snapea," rozesmál se a Sirius přitakal.

"To vás to ještě nepřešlo?" řekla jsem rozzlobeně. Ztrapňování zmijozelského studenta patřilo na denní pořádek už od třetího ročníku a já si myslela, že je to časem přejde. Dost jsem se mýlila.

"Co blázníš, vždyť je to legrace,"

"Šikanovat slabší není legrace, Siriusi," odpověděla jsem nazlobeně a odešla.

***

Přišel pátý ročník a s ním pár změn. S tímto rokem se obnovily Jamesovi snahy na upoutání pozornosti jedné zrzky. Jeho šance se nezměnily. Dále tomu přihoršovala situace, že stále intenzivněji šikanovali Snapea. Tentokrát však, James nepolevil a snažil se stále. Začalo to opět na nádraží, jako ve třetím ročníku.

"Hej, Evansová! Tys nám přes prázdniny zkrásněla!" snažil se to vzít jinou cestou než kdysi, ale podle mě, taky nebyla nejlepší.

"Chceš říct, že předtím jsem hezká nebyla?" nadzvedla Lily obočí, bavila se situací, jak Jamese může dusit, ale místo úsměvu se mračila. U mě to měla marné, prokoukla jsem jí, aspoň doufám. Pobaveně jsem vyčkávala v dostatečné vzdálenosti a pozorovala je.

"T-ak jsem to nemyslel," vykoktal překvapeně a pokusil se o odzbrojující úsměv, který zrzka smetla ze stolu.

"Tak příště nemysli," odvětila důrazně a zamířila s chichotající se Mary do vlaku. James se zamračil. Náhle se vedle mě objevil Sirius, objal mě a vlepil mi pusu na tvář.

"Ahoj hvězdo," usmál se.

"Ahoj," odpověděla jsem s úsměvem a dodala: "přišel jsi o Jamesovo první pozvání na rande v pátém ročníku," zasmála jsem se.

"A já už doufal, že ho to přešlo," zasmál se, "ta mu asi šanci nikdy nedá, co?" odpověděl zamyšleně při litování nejlepšího přítele.

"Těžko říct, ale určitě to není bez šance," spiklenecky jsem mrkla a zamířili jsme do vlaku, kde jsme se rozloučili, protože já následovala holky.

Prázdnotu po rodičích zaplnili kamarádi a Bradavice, které teď byli mým domovem. Sirius byl skvělým kamarádem a společníkem, jen v jeho společnosti, jsem si na rodiče nikdy nevzpomněla. Důvěřoval mi stejně jako Jamesovi a tehdy bylo jedno, že jsem byla holka.

Jednoho dne jsem seděla ve společence, naproti Siriusovi a hráli jsme šachy. Určitě by vyhrál, kdyby vedle nás nedosedl zkroušený James. Ignorovala jsem Siriův poslední tah, když mi sebral koně a podívala se na Jimmyho.

"Zase jsi zval Lil na rande?" nadzvedla jsem obočí. Přikývnul. "Kdybys na ní nekřičel, jako vždycky přede všemi, možná by s tebou i šla," řekla jsem vyčítavě, při vzpomínkách na každé jeho pozvání.

"Nekřičím na ní," ohradil naštvaně, ale pod mým pohledem se opravil, "dnes jsem mluvil normálně a v soukromí," neuměla jsme si představit, po předchozích zkušenostech, co je pro Jamese soukromí. Pokračoval sám dál, "šel jsem za ní do knihovny,"

"U Merlina! Vážně? Takže jsi křičel! Normální hlas v knihovně vyzní nastejno,"

"Nebuď tak chytrá a radši mi řekněte, co mám dělat,"

"Najít si jinou holku," odpověděl bez rozmyšlení Sirius. Já jsem se podívala na hodiny.

"Hm, je sedm, myslím, že kolem osmé budu vědět, jaký jsi napáchal škody a pak uvidíme," tak ráda bych mu pomohla, ale každou příležitost, která měla alespoň malinkou naději, hned pohřbil.

"To už je sedm?" Sirius vyskočil na nohy, já jen přikývla. "Uvidíme se později, mám rande," významně jsem povytáhla obočí. Pátý ročník přivedl první skutečné rande.

"Tak zatím," řekla jsem trochu překvapeně za mizejícím Siriusem. Ve dveřích se střetl s Lily, která s naštvaným výrazem probodla pohledem Jamese. Ten si zajel rukou do vlasů a snažil se usmát. Výsledkem bylo protočení zelených smaragdů a další povzdech. Natáhla jsem se k němu a plácla ho po ruce.

"Tohle už nikdy nedělej," řekla jsem rázně a napodobila gesto prohrabávajících vlasů.

***

Zbývalo pár dní do odjezdu domů na Vánoce a já jsem opět seděla ve společence. Tentokrát sama, protože Sirius měl zase rande. James trénink, Lily a Remus v knihovně a zbytek bůhví kde.
Nechápavě jsem se zadívala na dívku, tuším ze čtvrtého ročníku, která mě hypnotizovala zlým pohledem. Po deseti minutách, když mě její nepříjemný pohled rušil od úkolu na lektvary, naštvaně jsem se otočila a střetla se s brunetkou pohledem. "Máš nějakej problém?"

"Nech ho na pokoji, zval na rande mě!" zasyčela až s děsivou zuřivostí. Vyvalila jsem na ní oči.

"Cože?" odpovědět už nestačila, protože se ve dveřích objevil Sirius. Všimla jsem si jejího změněného pohledu na zbožně zamilovaný a okamžitě jsem pochopila. Mávla jsem na něj a nastražila uši, protože se netvářil zrovna vesele. Za toho půl roku jsem si navykla být jeho zpovědnicí, co se děvčat týče. Dosedl vedle mě a automaticky mi dal pusu na tvář, jak si od třetího ročníku kamarádsky navykl.

"Ta byla úplně pitomá, všechny blondýny jsou," zanadával a já si odkašlala. "Samozřejmě, že ty nejsi, víš jak to myslím," dodal na vysvětlenou. Nejraději bych odpověděla, že nevím a nechala ho v tom dusit, ale zajímalo mě, co se stalo.

"Co tentokrát?"

"Byla dutá jak bambus," řekl pohoršeně.

"To ta minulá taky," vzpomněla jsem si na jeho reakci ani ne dva dny zpět. Navykl si mít tyto schůzky dost často, ale většinou se vracel spokojený. "A to nebyla blondýna," dodala jsem, abych ho upozornila na fakt, že barva vlasů nehraje roli.

"Tahle na mě zírala, hltala každý moje slovo a ani nedokázala odpovědět, chápeš? Děsný,"

"Myslela jsem, že chlapi mají rádi, když holka oddaně poslouchá," řekla jsem pobaveně, vzpomínajíc na mudlovský článek.

"No," zarazil se, "je fakt, že na mě koukala tak oddaně, že kdyby to nebylo tak odpudiví, snad by se mi to i líbilo,"

"Jasně, egu to prospívá," ušklíbla jsem se. Nejspíš se nedokázal rozhodnout, co chce. Z jeho častých vyprávění jsem si udělala jasný závěr. Na jednu stranu si užíval jejich zasněné pohledy a oddané naslouchání. Na stranu druhou, když se už uznání nabažil dost, čekal od nich komunikaci, která mnohdy nenastávala. Takže podle toho, co vyprávěl, pár z nich raději začal líbat, než sledovat jak jsou duté. Jak jednou poznamenal, alespoň u těch hloupých pobral zkušenosti, aby mohl bodovat u starších. Podle toho, jak jsem ho znala, mu tato situace zatím vyhovovala.

"Jo a mimochodem," začala jsem, když jsem si vzpomněla na dívku za námi, "drž si své fanynky dál ode mě. Kdyby pohled zabíjel, tak jsem mrtvá. Asi si myslí, že spolu něco máme," řekla jsme pobaveně. Nezasmál se, otočil se na dívku a pak mě objal.

"Musíš mě zachránit," zašeptal a nadhodil neodolatelný úsměv věnovaný mě. Chtěl ji odradit a já mu měla pomáhat.

"Nemáš jich zvát na rande tolik najednou," zamručela jsem s úsměvem a hrála jeho hru.

"Jsem na ni zapomněl," dodal pobaveně. Šťouchla jsem ho do břicha a zakroutila hlavou.

"Nebudu tě zachraňovat po každý,"

"Jsi moje hvězda, jasně že budeš," posmál se sebejistě. Povzdechla jsem si. Co jsem s ním měla dělat? Nejspíš mě před ní chtěl hraně políbit, tak jsem naklonila tvář tak, aby mě políbil na tvář a na dívku se vítězně podívala. Myslím, že se tehdy rozplakala a utekla pryč. V té chvíli mi došel vliv Siriuse Blacka na dívčí osazenstvo hradu.

Na Vánoce jsme jeli všichni domů, kromě Siriuse, který zde od čtvrtého ročníků s vděkem zůstával. Letos mu společnost bude dělat Remus, protože dvacátého čtvrtého je úplněk. To, že je vlkodlak, jsme s holkama zjistily až v tomto ročníku. Kluci, jako správní kamarádi střežili jeho tajemství. Jen nám nechtěli říct, jak takový úplněk probíhá.

***

Byl konec pátého ročníku, když jsem s Hope a Poberty posedávala u jezera po zkouškách NKÚ. James si pohrával se Zlatonkou, kterou nechával vždy poodletět a na poslední chvíli chytil. Sirius znuděně pozoroval okolí. Remus uvolněně četl knihu a Červíček zbožně pozoroval Jamese, div netleskal. Lily, Mary a pár dalších dívek si máčelo nohy na okraji jezera a nadšeně debatovalo o proběhlých zkouškách.

"Nech toho," řekl otráveně Sirius a podíval se na Jamese. "Nudím se,"

"Tohle tě rozptýlí, koukej," řekl a kývl hlavou na opačnou stranu.

"Výborně," pochvaloval si, "Severus," snažit se chlapce bránit a protestovat bylo zbytečné. Navíc, neznala jsem ho a byl mi v celku ukradený. James s radostí dloubl Siriuse do žeber a vstali. Peter je následoval. Než si Snape stačil všimnout nepřátel, James zaútočil.

"Expelliarmus!" švihl hůlkou a Severuse odzbrojil

"Hezky Jamesi!" Sirius kamaráda poplácal po rameni. Někdy se chovali, jak dva pitomci, ale patřilo to k nim. Snape naštvaně mumlal kletby, které by nejraději použil, ale bohužel neměl hůlku.

"Cos to říkal?" zeptal se pobaveně, "umyj si pusu. Scourgify!" z jeho úst se začaly valit růžové bubliny, které ho nejspíš i dusily.

"Nechte ho být!" spokojený smích protkal rozzuřený hlas Lilyan Evansové. Tak a James je v pytli. Co si pamatuju, nikdy ho nechytla takhle veřejně při týrání jejího přítele z dětství.

"V pořádku Evansová?" zeptal se James a nahodil zvláštní ton hlasu. Dospělejší hlas. Zřejmě se díky Lilyině přítomnosti z kluka, proměňoval v muže.

"Nechte ho být!" přikázala znovu. "Co vám udělal?"

"Víš, stačí, že vůbec existuje, jestli víš, jak to myslím," řekl pobaveně, vědomen tím, že hodně z přítomných studentů se rozesměje.

"Myslíš si, že jsi vtipný," odpověděla ledově, "ale jsi jen arogantní, násilnický ubožák, Pottere. Nech ho být!"

"Jen když se mnou půjdeš na rande, Evansová," usmál se sebevědomě.

"Raději bych šla s tou obří olihní, než s tebou," řekl znechuceně.
James protočil oči. V té chvíli se Severus zbavil růžových bublin a nikým nepozorován, díky hádce dvou studentů, chňapl svou hůlkou a zaútočil. James zaklel, přidržujíc si krvavý šrám na obličeji rukou, švihl hůlkou a Snape okamžitě visel vzhůru nohama ve vzduchu. Černozelený hábit mu spadl přes hlavu a odhalil vyzáblé, bledé nohy a pár šedých spodků. Většina přihlížejících se z plna hrdla smáli i my. Dokonce bych přísahala, že Lilyin zuřivý výraz se změnil, jako by se chtěla usmívat, ale nakonec to potlačila. James po dalším Lilyiným apelováním spustil Snapea s žuchnutím na zem. Rychle se zvednul na nohy a tak proti hrozícímu útoku zasáhl i Sirius.

"Petrificus totalus!" a Snape spadl na zem, jako kus dřeva.

"Nechte ho být!" zakřičela znovu a vytáhla svou hůlku, kterou namířila na Jamese.

"Ou, Evansová, neočaruj mne," řekl James vážně.

"Nechte ho mimo své kletby, jinak…" James si poraženě povzdechl, obrátil se na Snapea a uvolnil kletbu.

"Zmiz, máš štěstí, že tady Evansová byla,"

"Nepotřebuju pomoct od oplzlé malé mudlovské šmejdky, jako je ona!" Lily zamrkala a udiveně se dívala na svého, teď už bývalého, kamaráda.

"Fajn," řekl s nadhledem. "Ale být tebou, vyprala bych si spodky, Severusi,"

"Omluv se jí!" rozkřičel se James a už byl připraven znovu zaútočit, ale Remus ho zastavil. Většina z nás byla tak vyvedená z míry situací, že jen tiše sledovala dál.

"Nechci, aby se mi omlouval! Jste oba stejní!"

"Cože?" vyjekl překvapeně James. "Nikdy bych tě nenazval… ty-víš-jak!"

"Rozcucháváš si vlasy, protože si myslíš, že vypadáš přitažlivě, jako kdybys právě prolétl koštětem, ukazuješ stupidní Zlatonku, procházíš chodbami a okouzluješ každého, protože si myslíš, že to umíš. Jsem překvapená, že se tvoje koště dokáže odlepit od země, když na něm sedí takový zabedněnec… Unavuješ mě!" Lily se otočila na podpatku a zamířila k hradu.

"Evansová!" zakřičel za ní. "Co to s ní je?" obrátil se na Siriuse.

"Čti mezi řádky. Mám pocit, že tím chtěla říci, že tě považuje za trochu domýšlivého, kamaráde,"

"Právě," řekl James rozzlobeně. Mihl se záblesk světla a Snape znovu visel ve vzduchu vzhůru nohama. "Kdo chce vidět, jak stáhnu Srabusovi kalhoty?" rozkřikl se James a dav přihlížejících zavýskal. Protočila jsem oči a podívala se na Hope, měla znechucený výraz. Nechtělo se mi věřit, že by všichni přítomní chtěli vidět Srabusovi trenky.

Možná tohle byla chvíle, která zařídí, že James jednou přece jen uspěje. Díky tomu, co Snape vypustil z pusy, byl jako překážka mezi Jamesem a Lily pryč. Už nikdy se ho nezastane a nebude Jamese kritizovat za jeho šikanování. I když, doufala jsem, že je tahle zábava přejde.

Od toho dne přestal být Severus Snape Lilyiným přítelem a už nikdy s ním nepromluvila.

***

Čas nás přenesl do šestého ročníku. Seděla jsem v pozdních hodinách na balkonu astronomické věže. Snažila jsem si vybavit tváře rodičů, ale nebýt fotek, začínaly by být rozmazané. Smutně jsem si povzdechla a nechala slzy volně stékat po tváři. Bylo to více jak pět let. Bolest sice utichla, ale nenávist ke Smrtijedům mým věkem vzrůstala víc a víc. Párkrát jsem přemýšlela, jak to udělat… najít je. Pomstít se. Ale byla jsem nic, oproti nim a nejspíš bych se daleko nedostala. Ale jen zatím. Slíbila jsem si, ať mě to stojí cokoliv, pomstím se.

"Tady jsi, hledal jsem tě, hvězdo," jeho hlas mě vylekal. Chtěla jsem se zeptat, jak mě našel, ale v tom jsem si vzpomněla na vševědný plánek. "Jsi v pořádku?" zeptal se, když dosedl vedle mě a jednou rukou mě objal. Až pak si všiml mých slz. Viděl mě plakat jen jednou, dnes to bylo po druhé. Snažila jsem se přede všemi skrývat smutek a nedávat nic znát. Dokud mě někdo nepřistihl, tak jako teď, bylo jejich očím vše skryté. "Kessy," oslovil mě žádostivě, rukama chytil mou ubrečenou tvář a obrátil ji k sobě čelem. "Ublížil ti někdo? Jestli jo, tak-"

"Ne," řekla jsem rychle, abych zahnala mylné domněnky, "ne dnes," zašeptala jsem. Při odpovědi mě píchlo u srdce, když jsem si opět vybavila jejich zlé tváře. Pustil mou tvář a zkoumal mě pohledem, který byl naštvaný.

"Tak kdy? Proč jsi mi to neřekla, dávno bych ho zaklel!" nejistě jsem se na Siriuse podívala. Věřila jsem mu ze všech nejvíc, ale mé tajemství nikdo nevěděl. Mlčela jsem celých pět let, měla jsem nejspíš mlčet dál, ale už jsem to nevydržela. Potřebovala jsem někoho, komu to povím. Doufala jsem, že díky tomu jejich tváře opustí mé sny, ale nic takového se nestalo.

"Viděla jsem, jak mi zabili rodiče," řekla jsem po chvíli ticha a Sirius se rozpačitě nadechl.

"Já vím, že jsi v tom domě byla taky, musí to bejt hrozný, ale-"

"Ne, Siriusi, ty mě nechápeš," skočila jsem mu do řeči. "Viděla jsem, jak je zabili, umučili. Byla jsem schovaná ve skříni," podívala jsem se na něj a pak tiše dodala: "znám jejich tváře," zkoprněl. Pár vteřin mlčel.

"P-proč jsi to nikomu neřekla?"

"Znám tváře, ale ne jména,"

"Ale-"

"Nikdo by mi nevěřil! Tenkrát jsem bystrozorovi řekla, že jsem byla v pokoji a nic neviděla,"

"Proč jsi jim lhala?"

"Já nevím. Bála jsem se," řekla jsem zamyšleně. Objal mě. Nejspíš přemýšlel, jaké by to bylo, kdyby to zažil on. Po pár minutách ticha jsem znovu promluvila.

"Pomstím se," řekla jsem odhodlaně srabsky skrytá v jeho náručí.

"Cože? Jak?" nechápal. Nedivila jsem se mu. Při pohledu na štíhlou holku, asi metr šedesát, s blonďatě medovými vlasy. Když jsem se na sebe dívala do zrcadla, vždycky mě napadalo, že nebýt to já, nevěřila bych, že taková dívka by mohla být zlá a někomu ublížit.

"Pomstím je," zopakovala jsem s odhodlaností znovu a podívala se Siriusovi do tváře. "Co bys udělal ty, na mém místě?" zeptala jsem se a pak mi došlo, že se ptám špatně. "Vlastně, ty bys asi skákal radostí a ještě jim děkoval," řekla jsem. Zasmál se.

"To máš asi pravdu," přitakal pobaveně.

"Představ si, že bys přišel o někoho, koho miluješ. Co bys udělal?" zeptala jsem se a sledovala jeho zamyšlený pohled. Chvíli mě zvláštně pozoroval.

"Zabil bych ho," spokojeně jsem pokývala hlavou.

Měla jsem stejný názor, alespoň teoreticky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 LilyE LilyE | Web | 11. ledna 2013 v 18:22 | Reagovat

Krásná kapitola :-) To, co si opsala z knihy, je očividné, ale trochu upravené, ne? :-) Strašně se mi to líbilo a těším se moc na další :D

2 Maysie Maysie | 11. ledna 2013 v 23:36 | Reagovat

Musela jsem to zkratit :-D ta cast by jinak mohla mit spesl kapitolu :-D
Dekuju :)

3 Hope Hope | Web | 13. ledna 2013 v 22:09 | Reagovat

on ji miluje, že jo? na konci jsem se ale neudržela a rozbrečela, protože nechci, aby se stala tím, ím se stane =o( sice chápu, že jinak by asi rodiče nepomstila, ale takhle se dostane do Voldyho spárů a nebude cesty ven =o( mno, ale třeba překvapíš epilogem...anebo taky ne...každopádně kapitola se ti povedla a těším se na další =o)

4 Maysie Maysie | E-mail | Web | 16. ledna 2013 v 14:48 | Reagovat

[3]: každopádně překvapím - alespoň se pokusím :) Ještě se budeš divit :P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

picture from SUGARGIRL14´S DA and Google
layout by Nel-ly