Přináším sedmou kapču :)
_______________________________________________________________________________________________________
Tiše jsem následovala rázný krok profesorky McGonnagalové opuštěnou chodbou. Za celou cestu se na mě ohlédla jen jednou. Její pohled byl jasný.
Chudák dítě.
Těžce jsem polkla a snažila se zahnat úzkost, která mě svírala a vytvářela mi knedlík v krku. Asi jsem věděla, o co jde, ale doufala jsem a prosila všechny svaté, aby to nebyla pravda. Nemohla být. Už jsem toho snesla dost, nechci další ránu pod pás.
Zastavila se před orlím chrličem a řekla heslo, skoro jsem ji nevnímala a jen tupě sledovala, zatímco jsem se prala s vnitřními pocity. Konejšivě mi položila ruku na rameno a já pak vkročila na schody, které mě vynesly před dveře ředitelny. Párkrát jsem se zhluboka nadechla a vydechla. Musel vědět, že tam stojím, ale neudělal nic já mu za to byla vděčná. Po minutě jsem váhavě zaklepala. Dveře se okamžitě otevřeli. Spatřila jsem Brumbála, jak postává u okna. Obrátil svůj pohled na mě.
"Slečno Dalleyová, posaďte se prosím," pokynul zdvořile a já bez pozdravu ztěžka dopadla na protější křeslo. Před sebou měl rozložený dopis a pár dalších papírů. Chvíli jsme mlčky zírali jeden na druhého a já se modlila, aby už začal a řekl mi vše, co musí.
"Slečno, je mi to velice líto, že vám to musím oznámit já, ale měl jsem dojem, že to bude lepší, než kdyby za vámi přišel někdo z ministerstva," automaticky jsem pokývala hlavou. Třesoucí ruce jsem měla složené v klíně a snažila se třas potlačit, zbytečně. "Vaše babička, paní Dalleyová, zemřela," podíval se na mě z půlměsíčkových brýlí a sledoval mou reakci. "Je mi to opravu líto," moje ovládání pláče povolilo a já se tiše rozplakala. Nezmohla jsem se na žádné protesty ani zapírání. V duchu jsem si několikrát zopakovala otázku, než jsem byla schopna ji položit.
"J-jak?"
"Vaší babičce selhalo srdce, lékouzelníci říkají, že to bylo následkem stáří. Podle svědectví vaší sousedky, paní Buttonové, usnula a už se neprobudila," dál jsem kývala hlavou a polykala slzy, které mi máčely tváře.
"Vím, že je to pro vás velmi těžké, ale je potřeba vyřešit závěť. Vaší babičky, ale i rodičů," nechápavě jsem se podívala, závět rodičů byla přece dávno vyřešená. Dům jsme prodaly a peníze byly uložené v bance.
"Byl to jen dodatek závěti, kdyby nastala tato situace," začalo mi docházet, že rodiče dobře věděli, jak je jejich práce nebezpečná. "Zanechali Vám veškerý majetek, dále majetek po vaší babičce a dva trezory v Gringottově bance. Ohledně dodatku závěti vašich rodičů, odkazují vám dům, který je skryt Fideliovým zaklínadlem. Víte, co tím myslím?"
"A-no," řekla jsem překvapeně. Náhle mi do ruky podal obálku zapečetěnou, jakýmsi erbem.
"Myslím, že strážcem tajemství jste již dávno, jen o tom nevíte. Patrně si nemůžete pamatovat, pokud vaši rodiče tento krok učinili, když jste byla malá,"
Zakroutila jsem hlavou. Nic jsem si nepamatovala, ni co by mi napovědělo.
"Zde najdete přesné umístění, nikdo kromě vás, jej znát nebude," pak mi podal další listiny v koženém pouzdře, nejspíše majetkové doklady a dva klíčky od trezorů. Utřela jsem si slzy do rukávu a schovala do pouzdra i dopis s tajným místem.
"Můžu už jít?" zeptala jsem se a držela slzy na uzdě. Potřebovala jsem zmizet, někam pryč, bez ostatních a vyplakat ze sebe všechnu úzkost a hněv, za to co se mi to děje. Moje milovaná babička, jediný člověk který mi zbyl a teď mě taky opustila. Nemohla jsem tomu uvěřit. Není to ani pár dní zpátky, když se mnou žertovala v dopisech.
"Samozřejmě," řekl a zkoumal mě pohledem. Vstala jsem a rychle zamířila ke dveřím. Z šoku jsem se nezmohla ani na pozdrav, na nic, co by dokazovalo slušné vychování. Protáhla jsem se malým otvorem otevřených dveří a stoupla na chrlič, který se automaticky dal do pohybu. Začala jsem znovu popotahovat a zhluboka dýchat. Když jsem se dostala na chodbu, uviděla jsem Siriuse. Čekal na mě. Rozplakala jsem se, okamžitě ke mně přiskočil a objal mě. Podlomila se mi kolena, společně se mou se svezl na kamennou zem. Byla jsem vděčná, že tu byl.
"Ba-bič-ka," snažila jsem se říct mezi vzlyky.
"Ššss," chlácholil mě a hladil po vlasech. Plakala jsem víc a víc a nedokázala přestat.
"Niko-ho už ne-mám, jsem sa-ma," litovala jsem se a máčela jeho školní košili slzami.
"Máš mě, vždycky tu pro tebe budu!" nezmohla jsem se na odpověď a plakala dál. Chvíli mě nechal a tiše mě hladil po zádech. Pak mě najednou vytáhl na nohy. "Půjdeme jinam," zašeptal a pokusil se usmát. Rukou mě chytil kolem pasu a donutil jít pár metrů od pracovny ředitele, do osamělé chodby. K mému překvapení se začali objevovat dveře, jako tenkrát. Tázavě jsem vzhlédla.
"Vždycky se objevej jinde," usmál se a otevřel dveře. Posadil mě na pohovku, protože já bych nejspíš stála na místě a přitáhl si mě do své náruče. Plakala jsem nezastavitelně dál, dokud jsem neusnula.
***
O pár dní později, když jsem se snažila být navenek v dobrém stavu, jsem večer seděla u krbu a zamyšleně hleděla do plamenů. Začala jsem se smiřovat se skutečností. Zkoumavě jsem pozorovala Lily. Mračila se na kus pergamenu, který jí donesla sova.
"Děje se něco, Lil?" zamračila se ještě víc, povzdechla si a podívala se na mě mučednickým výrazem.
"Bude u nás trávit Vánoce Vernon, přítel Petůnie,"
"To je ten, ehm, co vypadá jako prase?" pousmála jsem se a držela se, abych se nezačala smát. Lily se zachichotala a přikývla.
"Myslíš si, že jsem blázen, ostatně stejně jako Petůnie, a celý náš svět jsem si podle něj vymyslela," protočila jsem očima.
"Kdyby byl vymyšlený, o moc bys přišla," řekla jsem vážně, "ani Jamese bys neznala," dodala jsem a pozorovala Lilyinu reakci.
"To ano," přitakala a s následným poplašeným pohledem se na mě podívala. Že by sama nevěřila, co mi právě řekla? Ve společence se náhle objevili Poberti. Lily mi věnovala pohled a chtěla odejít.
"Kam chceš jít?"
"Někam, kde není on. Nevím proč, ale najednou jsem v jeho přítomnosti nervózní," zašeptala rozpačitě. Pochopila jsem její nervozitu, která se objevila společně s Jamesem. Možná se s ním dokázala bavit jen při hádkách a odmítání, ale náhle byla nejistá, když si jí nevšímal a nesnažil se ji pozvat na rande, nebo podle ní, přede všemi ztrapnit.
"Ahoj Lily," pozdravil jí brýlatý chlapec s úsměvem. Všimla jsem si jejího překvapeného pohledu.
"Právě odcházím," řekla zmateně. Otočila se na podpatku a rychle vyšla z místnosti. James se nechápavě podíval na mě. Vždyť ji taky jen pozdravil.
"Jdi za ní," popostrčila jsem nadšeně Jamese, "a buď milej," pokárala jsem ho. Oči se mu rozzářily, na nic nečekal a vyběhl za svou vyvolenou. Sirius si sedl vedle mě, přehodil mi ruku přes rameno a dal mi pusu do vlasů. Konečně jsme byli zpět ve starých kolejí. Raději jsem nepátrala po tom, proč se tak zvláštně choval, a byla jsem ráda, že už je to pryč.
"Kesstar? Nevíš, kde je… Hope?" zeptal se nesměle Remus.
"Samozřejmě že vím," usmála jsem se. "Ale, proč si ji nenajdeš na plánku?"
"Má ho James," zakřenil se. Nebylo by špatné ten plánek rozmnožit.
"Je v knihovně, tuším, že s Mary," řekla jsem, poděkoval a váhavým krokem odešel do knihovny. "Jaké bylo rande?" otočila jsem se na Siriuse a pousmála se, byla jsem připravena vyslechnout vše, co měl na srdci.
"O čem to mluvíš?" zeptal se nechápavě, "na žádným rande jsem nebyl," řekl dotčeně.
"Myslela jsem, že ano,"
"Včera byl úplněk, byli jsme vyzvednou Náměsíčníka na ošetřovně,"
"Úplně jsem na to zapomněla," odpověděla jsem zahanbeně. Mávl rukou a zatvářil se pobouřeně, jak mě to vůbec mohlo
napadnout. Pak v mžiku změnil grimasu na úsměv.
"Jak ti je, Hvězdo? Už vypadáš mnohem líp, zase máš barvu," zazubil se na mě zvesela a pohladil mě po tváři. Bez okolků narážel na můj pobledlý obličej, za poslední dny. Zašklebila jsem se nad jeho přímočarostí.
"Už je to lepší," uznala jsem.
"Už bude jen dobře," povzbudivě na mě mrkl. A měl pravdu, už jsem neměla koho ztratit, když jsem nepočítala své přátele. Zamyšleně jsem na Siriuse pokukovala.
"Siri? Chtěla bych tě o něco poprosit," začala jsem zdráhavě a vymanila se z jeho objetí.
"Předem splněno," řekl hned. Tohle by se měl odnaučit nebo toho začnu zneužívat.
"Mohl by jsi se mnou, být o Vánoce? Já vím, že asi netoužíš sledovat, jak jsem věčně smutná nebo protivná, ale musím vyřídit nějaké věci," chrlila jsem ze sebe rychle a trochu zmateně.
"Všechno je to pořád tak živé, nevím, jestli bych to zvládnula sama," přiznala jsem mrzutě. Měla bych začít něco dělat, protože jestli někdy chci uskutečnit svou pomstu, tak se nemůžu pořád zbaběle schovávat za něj, protože vím, že mě vždy ochrání. Když jsem dokončila svůj monolog, podívala jsem se do jeho očí, které radostí zářily skoro stejně, jako ty Jamesovi.
"Kess, moc rád s tebou strávím Vánoce,"
***
Z neutrálního pohledu
"Hej, Lily! Počkej na mě!" křikl udýchaně kapitán nebelvírského famfrpálového týmu. Rudovlasá dívka se poplašeně zastavila a ošila sebou, když se ujistila svým pronásledovatelem.
"Můžu tě doprovodit?" pousmál se mile. V tom si Lily uvědomila, že ani neví, kam jde. Samozřejmě, mohla se vymluvit na knihovnu. Nemohla mu za žádnou cenu přiznat, že musela zmizet z jeho blízkosti.
"Tak kam míříš?" ptal se chlapec dál, když nedostával odpověď. Zahanbeně pokrčila rameny a mlčela.
"Vlastně nikam," přiznala neochotně a nervózně si mnula ruce.
"Aha," vydechl rozpačitě. Lily se vzpamatovala jako první.
"Jamesi, já… asi bych měla jít," řekla a otočila se k odchodu. Jimmy ji zachytil za ruku a přitáhl si ji zpět. Když ji zaslechl říct své jméno, sebral veškerou odvahu. Nesmí ji nechat odejít.
"Neutíkej mi, Lily, už ne," řekl prosebně a volnou rukou dívku opatrně pohladil po vlasech. Celá při dotyku ztuhla a nebyla schopná udělat jediný krok. "Máš ráda horkou čokoládu?" rychle změnil téma, aby ji nevyplašil a usmíval se. Mlčky kývla.
"Ale proč-"
"Předpokládám, že jsi nikdy nebyla ve školní kuchyni?" zavrtěla hlavou. "Nastal čas, to napravit," poprvé za dobu, co rudovlasou dívku znal, se cítil jistý v její přítomnosti. Pokaždé ho její nepřátelské chování tak znervózňovalo, že se obrňoval svou frajerskou stránkou, aby ho až tak moc nezesměšnila. Vždy si rozpačitě sahal do vlasů nebo si pohrával se zlatonkou, aby měl jak zabavit své ruce. Najednou už ale neodporovala a bylo snadné bavit ji svou přítomností. Nechápal, proč tuhle její stránku nedokázal objevit už dříve.
Nepouštějíc její ruku, vedl Lily do spodních pater hradu.


