16. Kapitola

4. února 2016 v 18:31 | Maysie |  Zvol si svou cestu!
Ahooj! Tak po neskutečně dlouhé době konečně přináším kapitolu :) Doufám, že bude za to čekání aspoň trochu stát za to :)







Tiše jsem stála na malém kopci, ze kterého byl výhled na Godrikův důl. Chvíli jsem se snažila svůj pohled zaměřit jinam, než na hřbitov, aby se mi slzy opět nenahrnuly do očí. Uteklo pár dní, od chvíle, kdy jsem viděla smrt své kamarádky a nedokázala jí zabránit. Každý den jsem postávala na tomhle pitomém kopci a přihlížela stále častějším pohřbům, které byly následkem hrozivé situace v kouzelnické světě. Ale až dnes se konal její pohřeb.

Po těle mi vyskočila husí kůže a špatně se mi dýchalo. Snad poprvé od doby, co jsem odešla, jsem cítila, že neovládám svůj třas ze strachu, zoufalství a smutku. Přála jsem si stát po boku svých přátel, podpořit je a hlavně cítit jejich podporu, která mi tak chyběla. Chtěla jsem tam stát jako já, jako Kesstar Dalleyová, ta pohodová bloncka nepoznamenaná smrtí rodičů, babičky a přátel. Ale to by nesměl nikdo umřít…Nevěděla jsem, zda se jim vůbec dokážu podívat do očí.

Nejspíš… vlastně vím, že kdybych se slepě nehnala za svou pomstou, Hopu tu mohla být. Nemusela být pochována vedle svých prarodičů. Nemusela jsem teď sledovat její rodiče, jak tiše pláčou, protože svou dceru tak moc milovali a není správné, aby oni pohřbívali ji. Nemusela jsem vidět Remuse, který nevnímal svět okolo a jen upřeně hleděl na zavřenou rakev.

Najednou jsem si uvědomila, že jsem sešla dolů z kopce. Zhluboka jsem se nadechla, když jsem pomalu otevřela vrátka zadního vchodu hřbitova. Tiše jsem vešla na okraj a zoufale jsem postávala u cizího náhrobku. Byla jsem jen pár metrů od posledního rozloučení, kde postávali spousty kouzelníků a čarodějek. Odsud jsem viděla, jak se Remus klepe a sotva stojí na nohou. Zamrazilo mě, když jsem v postavě, která ho podpírá, poznala Siriuse. Hned vedle stál James s Lily, která měla oči opuchlé od pláče a co chvíli, se schovávala svými slzami do Jamesovi náruče.

V ruce jsem třímala kytici růžovo bílých lilií, těch které měla Hope nejraději. Neměla jsem v plánu jít mezi všechny truchlící a upozornit na sebe, ale musela jsem a doufala, že mi nikdo nebude věnovat pozornost. Nemohla jsem jen stát opodál, potřebovala jsem se se svou kamarádkou rozloučit.

Všichni z přítomných měli černé smuteční pláště a většina z nich i kapuci, takže jsem mezi nimi nevynikala. Když skončila smuteční řeč a všichni obrátili pozornost na pozůstalé, mé nohy se i bez mého souhlasu rozešly k mým nejbližším. Pohled jsem upírala stranou, aby mě nikdo nepoznal. I když moje tmavé černé líčení a černé vlasy mě maskovaly dost. Už na mě nebylo nic stejného, ale přesto jsem se bála, protože já doufala, že někde uvnitř jsem to stále já. Obloukem jsem obešla své přátele a zastavila se u rakve. Byla zahrnutá květinami, věnci a smutečními vzkazy. Hřbetem ruky jsem si setřela zbloudilou slzu. Lilie, její oblíbené, jsem položila mezi kytice bílých a rudých růží, modrý iris a tři karafiáty. Prsty jsem přejela po lesklém ebenovém dřevě.

Sbohem Hope, nikdy nezapomenu!

Rychle jsem se otočila a vydala se pryč.


***

"Zvládneme to Remusi, jsme tu pro tebe," hlesl Sirius a objal kamaráda kolem ramen. Jeho přítel jen zavrtěl hlavou.

"To si nemyslím," zašeptal a oba věděli, že zvládnout to se nedá. Věděl, že Remus není takový jako on, aby lhal přátelům, že je v pořádku, i když není. A i kdyby to zkusil, beztak by to na něm poznali. Sirius stále skrýval svou bolest za práci a protivnou náladu. Nechtěl, aby nikdo poznal, jak moc se trápí on. Nemohl svou slabost ukázat, musel tu být pro kamaráda. Nepřítomně pozoroval kouzelníky a čarodějky, jak se postupně loučí s Hope a pokládají květiny všude kolem. Když si všiml, jak mezi květinami přibyly růžovo bíle lilie, musel se pousmát. Úplně zapomněl, že ty byly její nejoblíbenější. A bylo to tajemství…

"Ty lilie…" hlesl potichu a rozhlížel se po osobě, která je přinesla.

"Co je s nimi?" ozval se po dlouhém tichu James.

"Měla je nejraději," odvětil pomalu a všichni se na něj nechápavě podívali.

"Byla tady, jen ona věděla, že má nejradši tyhle lilie," řekl plný emocí. Zachvátila ho radost, která se rychle přeměnila ve vztek při vzpomínce jejího odchodu a na následné zoufalství, že mu zase mizí, když před pár vteřinami byla tak blízko. "Kdo je přinesl? Viděl jste jí někdo?!"

"Jí? Jak to myslíš Sirie?" ptal se James nechápavě.

"Prosím tě nekřič, jsme na pohřbu," zamumlala bolestně Lily a rozhlédla se, "myslím, že ta osoba támhle odchází," zašeptala a kývla k druhému východu ze hřbitova. Sirius okamžitě vyrazil za odcházející osobou. Věděl, že pokud se dostane na kopec, za hřbitovem se přenese pryč a už jí nemusí nikdy znovu vidět.

"Stůj!" vykřikl. Poplašeně sebou cukla, když uslyšela jeho hlas. Byla myšlenkami tak vzdáleně, že nepostřehla, že ji pronásleduje. Věděla, že tohle setkání nezvládne a ta se rozeběhla, aniž by se ohlédla. Chybělo jí už jen pár metrů, aby mohla zmizet pryč.

"Kesstar, zastav!" znovu zakřičel, ale ona neposlechla. Pokusil se zrychlit a na hranici proti přenášení se mu podařilo zachytit ji za loket. Po dlouhé době, pocítil úlevu.

"Pust mě!" odsekla a skryla pláč za zlostí.

"Zbláznila ses? Nikam tě nepustím!" přitáhl si Kess blíž a chytil ji i za druhou ruku, aby se mu nevysmekla. Kápě se jí sesunula z hlavy a odhalila tak pohled na neznámý obličej. Po dlouhých měsících spatřil její tvář, ale výraz, který měla ve tváři, neznal. Do teď doufal, že se vrátí, přál si to. Udělal by cokoliv. Kdyby věděl, kde jí najít, už dávno by to udělal a přivedl by jí domů. "Vrať se domů, prosím," zašeptal prosebně a pohladil ji konečky prstů po tváři, jakoby zkoušel, že tam opravdu stojí, že se mu nezdá. Poplašeně ucukla.

Marně v její tváři hledal svou Kesstar s medovými vlasy. Jen její oči mu dávali naději, že ji dokáže znovu najít, protože se na něj dívaly pořád stejně, i když její tělo dávalo najevo vzdor.

"Nemůžu se vrátit," odpověděla pevně a ucukla pohledem.

"Vrať se, měla bys tu být s námi, s Hope,"

"Ale Hope už tu není!" vykřikla vztekle a vymanila se ze Siriusova sevření. "Viděla jsem ji umřít! Kvůli ní se nemůžu vrátit domů! Musím ji pomstít!"

"Pořád jenom ta tvoje pomsta! Ničí tě! Jednou tě zabije!" řekl naštvaně a až pak si uvědomil, že možná řekl víc, než bylo třeba. Ani jeden z nich si nevšiml Lily, Jamese a Remuse, jak postávají kousek od nich a tiše poslouchají.

"To je moje věc!"

"Seš tak pitomá! Necháš se prostě zabít?! Není to jen tvoje věc, je to i naše věc, protože patříš k nám," odvětil naštvaně, protože měl pocit, že nic co řekne, nepomůže.

"Hope by nechtěla, abys tam zůstávala," vložil se do hádky Remus.

"Nic nechápete!" vykřikla, "slíbila jsem jí, že jí z toho dostanu a nedokázala jsem to!" byla naštvaná na celý svět a hlavně na sebe. "Ona by hlavně chtěla žít," hlesla tiše a nastalo ticho.

"Není to tvá chyba," zašeptal Sirius a pomalu chytil Kess za ruku. Zavrtěla hlavou.

"Pust mě, musím jít. Jen tak vás ochráním," zavrtěl nesouhlasně hlavou a sevřel její ruku pevněji.

"Přestaň, se takhle chovat, nepustím tě!"

"Ale já se tě neptám Siriusi," odsekla nahněvaně.

"Kessy prosím," ozvala se Lily, "přestaň se trápit, měla bys tu být s námi,"

"Omlouvám se, nejde to," řekla ledově a podívala se do prázdna. Sirius se jen nevěřícně díval. Nevěřil, že zase odejde a že jí nedokáže zastavit. Pustil její ruku a odstoupil o krok zpátky.

"Pokud teď odejdeš, už se nevracej," odvětil naštvaně, jako poslední vzdor. Doufal, že když jí zažene do kouta, uvědomí si, že je pro ni důležitější, než pomsta, že oni všichni pro ni znamenají víc. Kessy bodlo u srdce a zastavil se jí dech. Tohle slyšet nechtěla. Když odcházela, prosila ho, ať na ni počká, že se kvůli němu vrátí… až splní svůj úkol. Na tohle ultimátum nebyla připravená.

"C-co?" zašeptala nevěřícně, když se dokázala nadechnout a bolest v její tváři byla najednou znát.

"Nebudu na tebe čekat, už prostě nemůžu! Zůstaň nebo navždy odejdi," vzpurně vystrčil bradu a založil si ruce na prsou, čekajíc na odpověď.

"Siriusi!"

"Ne Reme, ať si vybere, jestli jsme pro ní důležitější my nebo ta její pomsta," řekl pevným hlasem, ale uvnitř se celý třásl, protože se bál odpovědi.

Pohledem přejela všechny přátele, tři z nich na ní s prosbou v očích hleděli. Na Siriusovi viděla jen vztek a opovržení. Z posledních sil zatlačila slzy zklamání a kompletně zlomeného srdce.

"Sbohem," hlesla tiše a udělala krok dozadu, aby překročila hranici proti přenášení. Okamžik na to se s hlasitým PRÁSK! Přemístila pryč.

"K-esstar!" vykřikl zoufale. Když si uvědomil, že jí nejspíš navždy ztratil, vztekle kopl do hroudy hlíny, která se mu naskytla jako terč vzteku. Lily se už poněkolikáté za ten den rozplakala.

"Ztratili jsme jí," zašeptala schovaná v Jamesově náručí.

"Myslel jsem, že zůstane, aspoň jsem doufal," zoufale se uchechtl a rukou si zajel do vlasů, které pevně sevřel.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Hope Hope | Web | 4. února 2016 v 21:07 | Reagovat

já věděla, že ty lilie použiješ =o) děkuji! =o*
myslím, že můžu s jistotou říct, že Hope by hlavně nechtěla, aby její kaamarádka riskovala život jenom kvůli pomstě...ale jestli by chtěla žít? mno, nevím...i když možná jo, přece jen má milující (za to jsem ti vděčná!) rodiče a přátele, kteří ji teď oplakávají (bobánci =o( )
*fňuk, fňuk* =o(
nemám tě za tohle ráda =o( ale kapitola celkově se mi líbí, jenže prostě to, co se tam dělo a hlavně to, co Kess udělala na konci? ne, vůbec z toho nejsem nadšená

2 Amarylis Amarylis | 21. února 2016 v 17:17 | Reagovat

Tahle povídka je senzační! Doufám, že rychle napíšeš další díl, protože já se už nemůžu dočkat. :-)

3 ┼Eleanore Inkake Samanthe Lune┼ ┼Eleanore Inkake Samanthe Lune┼ | Web | 17. září 2017 v 14:02 | Reagovat

Povedene

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

picture from SUGARGIRL14´S DA and Google
layout by Nel-ly